Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3714/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2019 č. j. -3537, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2019 č. j. -3444 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. dubna 2018 č. j. -3337, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z a d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle a 3 , , ve znění pozdějších předpisů. Toho se dle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že ve 36 případech uváděla žadatele o úvěr v omyl tím, že jim slibovala poskytnutí úvěru po podepsání smlouvy s druhým obžalovaným a po zaplacení tzv. vratné zálohy, ačkoliv obžalovaní věděli, že poškození takovou půjčku nemohou dostat. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a k peněžitému trestu ve výši 45 000 Kč. Zároveň jí byla stanovena povinnost uhradit s druhým obžalovaným společně a nerozdílně náhradu škody způsobené poškozeným. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozených a listinných důkazů, prokazujících toky finančních prostředků a elektronickou komunikaci mezi obžalovanými a poškozenými.

3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Stěžovatelka byla jednoznačně ztotožněna jako pachatelka pomocí jejího mobilního telefonu a zbytek jejího jednání byl prokázán dalšími důkazy. O jejím podvodném jednání svědčí i to, že v průběhu jednotlivých skutků měnila svá jména a telefonní čísla. Oba obžalovaní jednali jménem neexistujících společností, resp. společností, které neposkytovaly finanční služby. Toho si museli být obžalovaní vědomi nejpozději v době, kdy se na ně začali obracet podvedení klienti.

4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal žádný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Ostatní stěžovatelčiny námitky musel dovolací soud odmítnout pro jejich skutkovou povahu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy rozhodly v rozporu s principem presumpce neviny. Provedeným dokazováním nebyla dostatečně prokázána stěžovatelčina vina. Svůj závěr o vině opřely soudy pouze o své spekulace. V daném případě nebyla dle stěžovatelky naplněna subjektivní stránka trestního činu. Přesto byla stěžovatelka odsouzena za spáchání skutků, v nichž nijak nefigurovala. Mnoho poškozených nebylo schopno svou komunikaci se stěžovatelkou potvrdit, natož pak reprodukovat její obsah. Stěžovatelka konečně nemohla usuzovat na podvodnost celé věci ani z toho, že se na ni obraceli nespokojení klienti. Vzhledem ke své marginální roli při sjednávání půjček pak nemohla stěžovatelka být ani spolupachatelkou ostatních. Nebyla ostatně prokázána ani jakákoliv domluva mezi obžalovanými. Z uvedených důvodů stěžovatelky navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

6. Zde Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka výslovně nenavrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně její námitky fakticky směřují i proti jeho obsahu. Ústavní soud tedy přistoupil i k přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelka namítá.

10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. ). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě pouze opakuje svoji obhajobu, se kterou se však soudy dostatečně vypořádaly, a staví tak Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu totiž v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelčiny obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

12. Závěr o stěžovatelčině vině je přesvědčivě odůvodněn rozsáhlým souborem nepřímých důkazů, což je v situaci řešení případů organizované internetové (resp. neosobní) majetkové trestné činnosti zcela běžné. Množství nepřímých důkazů (svědecké výpovědi, elektronické stopy) dávají z ústavněprávního hlediska dostatečný podklad pro rozhodnutí soudů, včetně odůvodnění naplnění znaku subjektivní stránky trestného činu. Se všemi ostatními námitkami se výslovně vypořádaly obecné soudy a na příslušná místa napadených rozhodnutí lze, s ohledem na roli Ústavního soudu, bezezbytku odkázat.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu