Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3925/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., Věznice P.O. BOX 18, Pardubice, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Branická 659/107, Praha 4 - Braník, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2019, č. j. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, sp. zn. , byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro zvlášť závažný zločin dle ustanovení , odst. 3 ve spolupachatelství k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Dále byl stěžovateli uložen mimo jiné i peněžitý trest v celkové výši 2.000.000 Kč. V důsledku vydání exekučního příkazu podal stěžovatel soudu návrh na upuštění od výkonu peněžitého trestu, kdy tímto exekučním příkazem bylo nařízeno plátci invalidního důchodu odsouzenému České správě sociálního zabezpečení provádět srážky z invalidního důchodu ve výši 11.847 Kč do výše nedoplatku peněžitého trestu ve výši 1.966.000 Kč.

Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě jsou naplněny podmínky ustanovení § 344 odst. 1 tr. ř., a to v tom smyslu, že stěžovatel v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých je dlouhodobě neschopen peněžitý trest uhradit a výkonem exekučního příkazu je ohrožena výživa jeho nezletilé dcery, kdy na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 je stěžovatel zavázán k úhradě měsíčního výživného ve výši 18.000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že rozsudek soudu, jímž mu byl uložen peněžitý trest, byl vydán 19. 2. 2016, přičemž stěžovatel se stal poživatelem invalidního důchodu až 30. 9. 2017. Tudíž tato skutečnost nebyla předmětem hodnocení soudu při ukládání peněžitého trestu. Dále stěžovatel namítl, že není schopen naplňovat rozhodnutí civilního soudu o výživném na nezletilou dceru.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.

Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto při rozhodování zohlednily celkové majetkové poměry stěžovatele a jeho chování po spáchání trestného činu, kdy tento neměl snahu registrovat na sebe jakýkoliv nabytý majetek. Soudy založily svá rozhodnutí nikoli na formalistickém hodnocení majetkové situace stěžovatele, ale přihlédly k jeho majetkovému prospěchu získanému trestnou činností. Takový postup nelze v zásadě považovat za protiústavní. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem a z hlediska zásahu do základních práv a svobod stěžovatele jim tak není čeho vytknout.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu