Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3543/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. -36 ze dne 30. 9. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá se stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen " ") č. j. -36 ze dne 30. 9. 2019, jímž byla podle § 327 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta jeho žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a současně trest vyhoštění na dobu neurčitou za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle , , ve znění pozdějších předpisů, z nějž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. -607 ze dne 7. 6. 2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 13. 9. 2016.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil názor, že napadeným usnesením krajského soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), neboť jeho odůvodnění nesplňuje zákonné náležitosti a jako takové je nedostatečné a nepřesvědčivé. argumentoval především tím, že stěžovatel byl v době výkonu trestu již dvakrát kázeňsky trestán za hrubé porušení ustanovení vnitřního řádu věznice. Stěžovatel tyto kázeňské tresty jednak neuznává a jednak míní, že tato skutečnost nemůže vést k závěru, jaký přijal , že stěžovatel doposud nezískal na své předchozí jednání, za které byl odsouzen, odpovídající nádhled. stěžovatel naopak vytkl, že nevzal vůbec v potaz existenci trestu vyhoštění a jeho výchovný účinek, jehož prostřednictvím mohlo být též dosaženo účelu trestu. Stěžovatel konečně tvrdil, že rozhodnutí krajského soudu odporuje zákonu, zde konkrétně ustanovení § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu, které žádné podmínky pro žádost o upuštění od zbytku trestu nevyžaduje. Pokud tedy zamítnutí jeho žádosti založil na jím uváděných důvodech, jednalo se dle stěžovatele o akt jeho libovůle.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu může soud upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn. Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter, a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 2. 2017 a

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2017, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecně přitom platí, že samotná skutečnost, že odsouzenému byl uložen trest vyhoštění, právní nárok na upuštění od zbytku výkonu trestu nezakládá. Obecný soud musí při svém rozhodování vzít v úvahu zejména výměru trestu, které se má odsouzený podrobit, zájmy poškozených na zadostiučinění a na náhradě škody na straně jedné a závažnost výkonu rozhodnutí o vyhoštění na straně druhé, jakož i míru naplnění funkce trestu. Jestliže po zvážení těchto okolností obecný soud dospěje k závěru, že podmínky pro aplikaci předmětného institutu nejsou dány, nelze jeho postup vykládat jako akt libovůle.

Uvedené současně ovšem neznamená, že rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu nepodléhá principům spravedlivého procesu. I přestože zákon u tohoto typu rozhodnutí nevyžaduje odůvodnění (viz ustanovení § 136 odst. 3 trestního řádu), v souladu s judikaturou Ústavního soudu jsou obecné soudy, až na výjimečné situace, povinny ve svých rozhodnutích adekvátně, přesvědčivě a logicky vysvětlit úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým závěrům (srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 4. 2019). Ústavní soud je přitom, na rozdíl od stěžovatele, přesvědčen, že těmto požadavkům v projednávané věci dostál. Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že k zamítnutí podané žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu vedlo vícero skutečností, a to že stěžovatel nevykonal ani 1/3 uloženého trestu a ve výkonu trestu byl již dvakrát kázeňsky trestán. Samostatně, nikoliv v návaznosti na kázeňské tresty, jak se mylně domnívá stěžovatel, pak poznamenal, že stěžovatel doposud nezískal ani odpovídající náhled na své trestné jednání. Na podkladě řečeného následně soud dovodil absenci naplnění účelu trestu u stěžovatele a v takové situaci podle něj nebylo na místě vyhovět jeho žádosti. Jelikož Ústavní soud považuje zmíněnou argumentaci krajského soudu za ústavně konformní, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv věcně přehodnocovat.

Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto postupoval dle a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu