Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3124/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Maškové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2019 č. j. -62, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak a d, jakož i její právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud posoudil předmětnou věc jako naléhavou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a projednal ji přednostně.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 27. 12. 2017 podanou u Okresního soudu v Domažlicích (dále také jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhá nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s převodem v žalobě specifikovaných náhradních pozemků na stěžovatelku. Okresní soud usnesením ze dne 15. 11. 2018 č. j. -204 řízení o podané žalobě vyloučil do samostatných řízení dle toho, v jakých okresech se jednotlivé náhradní stěžovatelkou požadované pozemky nacházejí, a následně věc postoupil osmi okresním soudům. Návrhem ze dne 21. 12. 2018 se stěžovatelka domáhala, aby všechna řízení, která byla okresním soudem postoupena okresním soudům, byla z důvodu vhodnosti podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přikázána Okresnímu soudu v Domažlicích. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 8. 2019 č. j. -62 byl návrh na přikázání věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. Okresnímu soudu v Domažlicích zamítnut s odůvodněním, že ve věci je dána výlučná příslušnost, nelze tedy dovodit, že přikázáním věci jinému soudu bude dosaženo záměru sledovaného , tedy hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci. Vrchní soud vzal rovněž v úvahu judikaturu Ústavního soudu, podle níž by použití zákonné výjimky z práva na zákonného soudce nemělo vést k tíži účastníka řízení, který s delegací projevil nesouhlas.

4. Ústavní stížnost stěžovatelky je po věcné stránce obsahově shodná se stížnostmi

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a

(usneseními pléna Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019, 30. 10. 2019 a 17. 12. 2019 spojených ke společnému řízení vedenému pod

sp. zn.

), které byly taktéž podány prostřednictvím právního zástupce stěžovatelky, shodný je i další účastník (orgán, který napadené rozhodnutí vydal) a vedlejší účastnice řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup vrchního soudu spočívající v postupném zamítání jejích návrhů na přikázání věcí Okresnímu soudu v Domažlicích je nelogický, když celý nárok lze vyřešit u jediného soudu a tím eliminovat nutnost provádění téměř totožného dokazování o základu jednotlivých nároků stěžovatelky (o žalobách stěžovatelky nyní rozhoduje celkem osm obecných soudů). Okresní soud v Domažlicích je přitom již velmi dobře s věcmi obeznámen a bude schopen rozhodnout ve věci hospodárněji a rychleji, než kterýkoli jiný soud. Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí neobsahuje žádný argument, který by závěr, že vedení jediného řízení je hospodárnější a rychlejší, než vedení vícero řízení, jakkoli zpochybnil, přičemž vrchní soud se ani nevypořádal se stěžovatelkou v návrhu uvedenou judikaturou. Dle stěžovatelky přitom nemůže být ani nesouhlas vedlejšího účastníka s delegací z důvodu vhodnosti, je-li řádně odůvodněna a jsou-li zde dány všechny okolnosti pro to, aby jí bylo vyhověno, absolutní překážkou. Takový závěr by byl ve zjevném rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který připouští přikázat věc z důvodu vhodnosti i přes nesouhlas účastníka řízení, jsou-li zde objektivní důvody pro delegování věci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď, v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud posoudil obsah napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je ústavně konformní, a to v souladu se závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil.

10. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy, jak je shora uvedeno, se Ústavní soud zabýval shodnými námitkami v řízení vedeném pod

sp. zn.

. V usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 12. 2019 Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že samotné rozhodování o delegaci z důvodu vhodnosti, na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, neporušil-li obecný soud základní práva nebo svobody účastníků řízení. V předmětné věci měl Ústavní soud postup vrchního soudu za řádně odůvodněný a jeho rozhodnutí za odpovídající zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu rozvedenou v jeho napadených rozhodnutích považoval Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

11. Ústavní soud nemá důvod se od uvedených závěrů v nyní posuzované věci odchýlit, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud též dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu