Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4105/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Antonie Šimkové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2019 č. j. -633, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv, a to práva pokojně užívat svůj majetek a nebýt zbaven svého majetku garantovaného Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva domáhat se legitimního majetkového nároku garantovaného Úmluvy a d (dále jen " "), jakož i práva na spravedlivý proces a že obecné soudy porušily zákaz odmítnutí spravedlnosti i princip právního státu ( y).

2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud posoudil předmětnou věc jako naléhavou podle a projednal ji přednostně.

3. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") se podává, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se žalobou u Okresního soudu v Domažlicích domáhá nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s převodem požadovaných náhradních pozemků. Vedlejší účastnice v průběhu řízení vznesla námitku místní nepříslušnosti, na jejím základě Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 20. 12. 2018 č. j. -501 řízení o podané žalobě vyloučil do samostatných řízení podle toho, v jakých okresech se jednotlivé požadované náhradní pozemky nacházejí, a následně tato řízení postoupil jednotlivým okresním soudům po celé České republice. V nyní posuzované věci došlo k postoupení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, přičemž stěžovatelka tomuto soudu navrhla přikázání věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Domažlicích. Okresní soud v Kutné Hoře předložil věc k rozhodnutí vrchnímu soudu, který návrh na přikázání věci Okresnímu soudu v Domažlicích neshledal důvodným, a proto ho usnesením ze dne 1. 11. 2019 č. j. -633 zamítl. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že neshledal důvody pro postup podle , , přičemž vycházel ze skutečnosti, že v dané věci je dána výlučná příslušnost (sc. výlučná místní příslušnost), že nelze dovodit, že by přikázáním věci jinému soudu bylo dosaženo záměru sledovaného uvedeným ustanovením, zdůraznil souhlas žalované a že použití zákonné výjimky z principu tzv. zákonného soudce (soudu) by se nemělo dít k tíži účastníka řízení, který s delegací projevil nesouhlas [s odkazem nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008

sp. zn.

(N 83/49 SbNU 197)].

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že posuzovaná ústavní stížnost je jednou ze stížností, kterou podala sama stěžovatelka, přičemž její obsah je shodný s jejími předchozími ústavními stížnostmi a s ústavními stížnostmi dalších dvou stěžovatelů (Kateřiny Šimůnkové a Pavla Gleicha); tyto ústavní stížnosti byly spojeny ke společnému řízení vedenému pod

sp. zn.

. Stěžovatelka brojí proti tomu, že vrchní soud nevyhověl jejich návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, přitom ve všech ústavních stížnostech uvádějí, že vrchní soud postupně rozhoduje o jejich návrzích na delegování všech třiadvaceti (u Kateřiny Šimůnkové), resp. osmi (u Pavla Gleicha) a čtrnácti (u stěžovatelky) řízení k Okresnímu soudu v Domažlicích "a tyto návrhy zcela mechanicky zamítá". Stěžovatelé namítají, že postup vrchního soudu spočívající v soustavném odmítání vyslovení souhlasu s delegováním jejich věcí je nelogický, když celý nárok lze vyřešit u jediného soudu a tím eliminovat nutnost provádění téměř totožného dokazování o základu jednotlivých nároků stěžovatelů. Okresní soud v Domažlicích je přitom již velmi dobře s věcmi obeznámen a bude schopen rozhodnout ve věci hospodárněji a rychleji, než kterýkoli jiný soud. Podle stěžovatelů napadená rozhodnutí neobsahují žádný argument, který by závěr, že vedení jediného řízení je hospodárnější a rychlejší, než vedení vícero řízení, jakkoli zpochybnil. Stěžovatelé uvádějí, že je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, aby bylo návrhu na delegaci, který je podán za skutkově shodné situace a je odůvodněn stejnými skutečnosti, vyhověno. Poukazují na to, že nevyhověním návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti dojde k faktickému odepření spravedlnosti a k zásahu do jejich práva na soudní ochranu podle y. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelů rozhodnuto formalisticky, když tato rozhodnutí se nevypořádala s jejich argumenty a nejsou tedy řádně odůvodněna. Těmito rozhodnutími bylo rovněž zasaženo do jejich základních práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu kontradiktorního řízení. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným jeho vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla posuzována shodná či obdobná právní problematika.

8. V nynější stěžovatelčině věci jde o podání shodné s několika předchozími ústavními stížnostmi (viz sub 4.); o nich bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2019

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tímto usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost soubor ústavních stížností, z nichž tři podala sama stěžovatelka. Z důvodů uvedených sub 7. v této věci Ústavní soud odkazuje na toto usnesení, zejména na jeho odůvodnění v bodech 11. až 17., a proto i tuto ústavní stížnost Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

9. Ústavní soud též dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu