Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2993/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. L., 2) Prague Financial Advisory Services s. r. o., se sídlem Janáčkovo nábřeží 17, 150 00 Praha 5 a 3) Neo Charge s. r. o., se sídlem Dunajská 29, 811 08 Bratislava, Slovenská republika, všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Jarošem, Ph. D., advokátem se sídlem Na Pankráci 449/11, 140 00 Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. ze dne 10. 7. 2019 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 č. j. 2 ZN 807/2018-312 ze dne 25. 6. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná zejména , d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 č. j. 2 ZN 807/2018-312 ze dne 25. 6. 2019 státní zástupce podle § 79f odst. 2, 3 trestního řádu nevyhověl žádosti stěžovatelů o zrušení zajištění peněžních prostředků na jejich bankovních účtech, neboť dospěl k závěru, že důvody zajištění podle § 79a odst. 1 trestního řádu trvají i nadále. Stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení pak byla rubrikovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta. Orgány činné v trestním řízení k zajištění předmětných bankovních účtů přistoupily na základě následného prověřování včetně mezinárodní spolupráce, neboť na tyto bankovní účty měly přicházet prostředky pocházející z trestné činnosti páchané v zahraničí při zneužívání dětí, obchodování s lidmi a prostituci v souvislosti s provozováním webového internetového portálu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají zejména to, že s internetovým portálem ani výnosy z tohoto portálu nemají žádnou spojitost, přičemž zajištění peněžních prostředků na jejich účtech trvá nepřiměřeně dlouho dobu (18 měsíců) a odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nedostatečná.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci, respektive zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti podle § 79a a násl. trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62).

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 1. 2009 nebo

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (y), musí být vydáno příslušným orgánem (, y) a nemůže být projevem svévole (y a a 3y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález

sp. zn.

(N 31/72 SbNU 365) ze dne 11. 3. 2014 nebo nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013].

Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález

sp. zn.

(N 25/48 SbNU 291) ze dne 30. 1. 2008 či nález

sp. zn.

(N 62/52 SbNU 609) ze dne 19. 3. 2009].

Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci - tj. finančních prostředků na bankovních účtech - z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy i jeho vlastní judikaturou, byť stěžovatelé vyslovují opačný názor. Státní zastupitelství i obvodní soud svá rozhodnutí jasně, logicky a plausibilně odůvodnily v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu, pročež napadená rozhodnutí lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu y. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že o nepřiměřenosti délky zajištění lze v ústavní rovině uvažovat v případech, kdy zajištění trvá alespoň několik let, k čemuž v nyní projednávané věci nedošlo. Odkaz stěžovatelů na nález

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2015 tak není případný, neboť v tehdy projednávaném případě se jednalo o téměř desetileté zajištění finančních prostředků (z toho pět let trvalo přípravné řízení). Ústavní soud však připomíná, že s přibývající délkou trvání zajištění věci se úměrně zvyšují i požadavky na doložení důvodného podezření o nelegálním zdroji zajištěného majetku, a to včetně náležitého odůvodnění takového rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně garantovaných práv stěžovatelů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu