Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3837/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Pilarové, zastoupené JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 2921/22, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2019 č. j. -124 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. září 2016 č. j. -85, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 9. 2016 č. j. -85 bylo stěžovatelce uloženo, aby zaplatila žalobci částku 21 613,13 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 296,46 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 900,47 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 613,13 Kč od 2. 5. 2015 do zaplacení a úrok ve výši 23,88 % ročně z částky 21 613,13 od 2. 5. 2015 do zaplacení (I. výrok) a nahradila náklady prvostupňového řízení ve výši 865 Kč (II. výrok).

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o odvolání stěžovatelky i žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2019 č. j. -124 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a změnil jej ve věci náhrady nákladů řízení (II. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 5 075,80 Kč. Dále pak krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 331,80 Kč (III. výrok).

4. Porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv dovozuje stěžovatelka ze skutečnosti, že soudy nesprávně hodnotily její tvrzení, nezabývaly se podrobně argumenty, které uváděla a nevypořádaly se řádně s její obranou (neplatnost smlouvy, nepřijetí částečného plnění, zdanění odkoupené pohledávky). Poukazovala na ustanovení , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ustanovení , tehdy platného , dle kterého je smlouva neplatná pro nemožnost plnění. Z toho důvodu také zpochybnila přiznané příslušenství žalované částky. Smlouvu stěžovatelka podepsala, aniž ji četla. Tvrdila, že pracovnice České spořitelny, a.s., uvedla do smlouvy nepravdivé údaje o jejích příjmech, přestože věděla, že stěžovatelka nepracuje a je ve špatné sociální situaci (bankovní účet měla u České spořitelny, a.s.). Dále uvedla, že krajský soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když jí uložil uhradit žalobci vyšší částku, a to za řízení u okresního soudu 5 075,80 Kč a za odvolací řízení 4 331 Kč, což je v rozporu se zvláštním právním předpisem ( advokátního tarifu). Zpochybnila výklad krajského soudu k aplikaci , které podmiňoval žádostí o osvobození od soudních poplatků dle .

5. Stěžovatelka spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že soudy ji uložily povinnost nahradit žalobci poskytnutý úvěr, přestože se jedná o daňově odepsanou pohledávku, která byla převedena na žalobce. Uvedla, že uvedené rozsudky jsou nemorální, nespravedlivé a podporují obchod s chudobou. Postupem soudů v této věci byla stěžovatelka zkrácena na svých ústavně zaručených právech, proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Obecným soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); nález ze dne 23. 10. 2018

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

8. Ústavní soud zdůraznil, že za účelně vynaložené náklady dle lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu (nález ze dne 25. 7. 2012

sp. zn.

(N 132/66 SbNU 61), bod 23). Účelnost vynaložených nákladů přitom slouží jako "záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení" (nález ze dne 10. 4. 2018

sp. zn.

, bod 20).

9. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. Argumentace stěžovatelky však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným než jejím nesouhlasem se závěrem soudů, založeném na aplikaci podústavního práva. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 23. 10. 2018

sp. zn.

].

10. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává a je nesporné, že předmětná smlouva o úvěru České spořitelny, a.s. ze dne 3. 6. 2008 s formou čerpání prostřednictvím kreditní karty, s úvěrovým limitem 20 000 Kč, byla na žádost stěžovatelky řádně uzavřena. Stěžovatelka v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že je svobodná, nemá vyživovací povinnost a má příjem 30 000 Kč, proto bylo rozhodnuto o poskytnutí úvěru formou kreditní karty. Úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách 697 Kč s datem čerpání nejpozději od 18. 6. 2008 se splatností do 20. 10. 2011, s úrokovou sazbou 19,80%. Současně bylo prokázáno, že stěžovatelka jako nedílnou součást smlouvy převzala i obchodní podmínky. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla stěžovatelkou řádně hrazena, byl celý zůstatek úvěru splatný ke dni 13. 10. 2014 ve výši 21 613,13 Kč převeden na evidenční dluh pohledávek z nepovoleného debetního zůstatku v souladu se smlouvou. Dále bylo vyčísleno příslušenství nesplaceného úvěru. Výzvou ze dne 14. 10. 2014 byla stěžovatelka řádně informována o výši dluhu, smluvních úroků a úroků z prodlení, ale dluh nezaplatila. V soudním řízení bylo osvědčeno, že žalobce (JUSTRINON MANAGEMENT, a.s., je nástupcem České spořitelny, a.s.) je aktivně legitimován k podání žaloby. Stěžovatelka byla informována o postoupení pohledávky a opakovaně vyzvána k úhradě dlužné částky.

11. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že úvěrová smlouva je neplatná pro porušení povinností Českou spořitelnou, a.s., stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016) při poskytování spotřebitelských úvěrů. Dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru byla nově zavedena povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, v předchozí právní úpravě tato povinnost stanovena nebyla. Soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Stěžejní námitky stěžovatelky týkající se neplatnosti smlouvy z důvodu uvedení v omyl zneužitím postavení žalobce, a to i přesto, že původní věřitel znal osobní a majetkové poměry stěžovatelky, neobstojí. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu bylo osvědčeno, že prohlášení stěžovatelky, že je svobodná, nemá vyživovací povinnost a má příjem 30 000 Kč, neodpovídalo pravdě. V důsledku nepravdivých údajů byla žádost vyhodnocena kladně a stěžovatelce byl úvěr poskytnut. Byla to tedy stěžovatelka, která uvedla právního předchůdce žalobce v omyl. Stěžovatelka kreditní kartu používala a sjednaný úvěr nesplácela, pokud navrhla České spořitelně, a.s., splátky dluhu, jedná se o pouhý příslib nikoli platbu, žádný doklad o provedené úhradě dlužné částky nepředložila. Stěžovatelka se ocitla v prodlení s úhradou dlužné částky, proto okresní soud rozhodl, že žalobce má nárok na zaplacení jistiny dluhu a dospělého příslušenství a zákonného úroku z prodlení. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil výrokem I. ve věci samé jako věcně správné.

12. Z obsahu odůvodnění rozsudku Krajského soudu vyplynulo, že k odvolání žalobce změnil výrok II. rozhodnutí ve věci nákladů řízení před okresním soudem. Neshledal, že byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, které by mohly vést k výjimečnému nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci ( ). Náklady žalobce shledal krajský soud účelnými pro uplatňování práva v řízení před okresním soudem a výše nákladů je úměrná k žalobou vymáhané částce. Žalobci přiznal náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 865 Kč a náhradu odměny advokáta, aplikoval relevantní právní ustanovení [ , , vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif)]. Ve věci řízení před krajským soudem rozhodl dle ve spojení s , protože v řízení o odvolání byl zcela úspěšný žalobce. Krajský soud výrokem III. přiznal žalobci správně náhradu nákladů odvolacího řízení a své závěry řádně odůvodnil dle , proto v podrobnostech lze odkázat na jeho odůvodnění (rozsudek odst. 22-23).

13. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí vytyčené judikaturou Ústavního soudu a platnými právními předpisy. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že pokud je aplikace ustanovení o náhradě nákladů řízení ze strany obecných soudů projevem libovůle, svévole nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, dochází k porušení práva na spravedlivý proces dle y [viz např. nález ze dne 30. 10. 2014

sp. zn.

(N 199/75 SbNU 239), bod 20; nález ze dne 13. 10. 2015

sp. zn.

(N 186/79 SbNU 111), bod 18]. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv zakotvených v a y.

14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu