Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4025/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupenou Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -32 ze dne 10. 10. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -22 ze dne 13. 12. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná y (dále jen ""), a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen "žalovaný"), který měl spočívat v jeho sdělení ze dne 24. 7. 2018, č. j. MMR-28746/2018-83/1790, jímž stěžovatelku k její žádosti o učinění opatření proti nečinnosti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje informoval, že "neshledal důvody, respektive podmínky k přijetí opatření proti nečinnosti krajského úřadu, neboť tento nečinný není". Rubrikovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2018 byla stěžovatelčina žaloba odmítnuta pro předčasnost podle . Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat, a to navzdory komplikované skutkové situaci dané věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že pokud by žalovaný namísto svého sdělení ze dne 24. 7. 2018 vydal usnesení podle , které je jedním z možných opatření proti nečinnosti správních orgánů, pak by neodepřel stěžovatelce právo podat žalobu podle . V této souvislosti je stěžovatelka toho názoru, že rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena její shora citovaná základní práva, neboť Nejvyšší správní soud svůj rozsudek založil na odůvodnění, že "i přes přetrvávající nejasnost v otázce, co konkrétně stěžovatelka svou žalobou sledovala (tzn., co konkrétně mělo být jejím konečným cílem), je evidentní, že šlo o žalobu meritorně neprojednatelnou, a to buď pro absenci esenciální podmínky existence veřejného subjektivního práva stěžovatelky, do kterého by mohlo být postupem žalovaného zasaženo [ , ], či pro nepřípustnost [ , ]". V odmítnutí věcného projednání žaloby a následném zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci podle a y ve spojení s y.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016).

Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozsudku - s odkazem na relevantní judikaturu - náležitě a plausibilně vyložil, proč je stěžovatelčina kasační stížnost nedůvodná, přičemž se podrobně zabýval nejen aplikací a korelací příslušných ustanovení a , ale rovněž náležitě přezkoumal rozhodnutí a postup městského soudu. Přitom dospěl k závěru, že ačkoliv je výrok městského soudu opřený o nesprávné důvody, je jeho usnesení z hlediska výsledku řízení před městským soudem v souladu se zákonem. Takovéto závěry Nejvyššího správního soudu jsou ústavněprávně aprobovatelné a napadený rozsudek tak nevykazuje žádný ústavněprávní deficit. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelky, že by jí byl procesním postupem správních soudů znemožněn přístup k soudu, o čemž svědčí mj. výzvy městského soudu ohledně upřesnění žaloby; ostatně vydání nepříznivého (odmítavého či zamítavého) rozhodnutí není samo o sobě znakem porušení základních (zaručených) práv.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu