Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4013/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 1031/42, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019 č. j. -847 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019 č. j. -818, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo podle rozhodnuto, že se stěžovatel neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 1. 2015 č. j. -419. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody je nařizován po více než 25 letech od spáchání protiprávního jednání, takže je v současné době již zcela bezúčelný a nemůže splnit žádný z účinků předpokládaných zákonem i účelem trestu. Připouští, že byl odsouzen za trestné činy, kterých se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, avšak má za to, že trestní soudy rozhodující o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nevzaly dostatečně v úvahu všechny okolnosti, za nichž se této nové trestné činnosti dopustil. Konkrétně tvrdí, že se protiprávního jednání dopustil v důsledku vydírání, jemuž byl vystaven, tudíž se důvodně obával o svůj život a zdraví. Uvádí, že do doby, než začal být vydírán, se podroboval uloženému dohledu a nedopouštěl se protiprávního jednání.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz y a y). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.

Ústavní soud především odmítá tvrzení stěžovatele, že nařízení výkonu trestu odnětí svobody po více než 25 letech od spáchání protiprávního jednání nemá smysl. K době, která uplynula od spáchání trestného činu, již trestní soudy přihlédly v odsuzujícím rozsudku, což je ostatně patrné i z toho, že stěžovateli byl za velmi závažnou trestnou činnosti uložen benevolentní trest odnětí svobody s podmíněným odkladem (a se stanoveným dohledem). To ostatně připomněl v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze (srov. č. l. 4). Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by měl výše uvedený názor stěžovatele platit, vedlo by to k absurdnímu závěru, že by se v jeho situaci mohl podmíněně odsouzený vlastně chovat jakkoli, aniž by to pro něj mohlo mít jakékoli důsledky v podobě nařízení výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že trestní soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily skutečnost, že se stěžovatel protiprávního jednání dopustil v návaznosti na vydírání, kterému byl vystaven. V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatel byl odsouzen nikoli za jeden, ale za dva trestné činy, jichž se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž šlo jednak o přečin nedovoleného ozbrojování podle a jednak o přečin zpronevěry podle , odst. 3 . Spáchání této nikoli bagatelní trestné činnosti nemůže být omlouváno určitou složitou situací, v níž se stěžovatel ocitl v důsledku vydírání, jemuž byl vystaven, a kterou pochopitelně mohl a měl řešit naprosto jiným způsobem, než pácháním trestných činů.

Krajský soud v Praze navíc napadené rozhodnutí o nařízení výkonu trestu odnětí svobody opíral nejen o trestnou činnost stěžovatele spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, ale také o další projevy nerespektování uloženého dohledu ze strany stěžovatele. Tento soud v napadeném usnesení (srov. č. l. 4) upozornil mj. na skutečnost, že od roku 2017 se stěžovatel několikrát bez omluvy nedostavil na konzultaci s probační úřednicí a nedokládal informace o svém zaměstnání, resp. o legálních příjmových zdrojích.

Ústavní soud uzavírá, že z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě trestní soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Ústavní soud tak nemá pochybnosti, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu