Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4135/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti ICOM a.s., se sídlem Praha 1, Rybná 716/24, zastoupené Mgr. Lucií Zapletalovu, advokátkou se sídlem Brno, Údolní 388/8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2019 č. j. -251, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka, s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv podle , d (dále jen "") a y, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Z napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody ve výši 390 482 604 Kč s příslušenstvím, kterou spatřovala v tom, že žalovaný jako konkursní správce ICOM a.s. se v jiném řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. domáhal zaplacení částky 390 482 604 Kč s příslušenstvím ve prospěch konkursní podstaty úpadce ICOM a.s., neboť se dne 3. 3. 2008 připojil jako poškozený s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. proti R. T. a M. M. a odvolacím soudem byl s nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 2. 8. 2012 však vzal správce konkursní podstaty žalobu v plném rozsahu zpět, čímž podle stěžovatelky způsobil úpadci ICOM a.s. škodu ve výši 390 482 604 Kč, jejíž úhrady se v projednávané věci domáhal.

V této projednávané věci vzala stěžovatelka žalobu zpět a při rozhodování o nákladech řízení požadovala aplikaci Učinila tak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčního správce je ve smyslu , (dále jen "") incidenčním sporem.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2019 č. j. -242 rozhodl o pokračování v přerušeném řízení (výrok I.), zastavil řízení o náhradu škody ve výši 390 482 604 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10 467 Kč (výrok III.). K odvolání žalované proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením a změnil nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 607 602 Kč.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka procesně zavinila zastavení řízení, a proto žalovanému náleží náhrada nákladů řízení podle , avšak stanovil výši náhrady nákladů v nesprávné výši. Při stanovení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby soud prvního stupně vycházel z nesprávného právního závěru, že předmětný spor o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčním správcem, která je podle incidenčním sporem, u něhož se výše tarifní hodnoty stanoví podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, (dále jen "").

Vrchní soud dospěl k závěru, že řízení o odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům řízení v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty není obdobou sporu o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinnosti insolvenčního správce, ale odpovědností vyplývající z . Odvolací soud tak při stanovení odměny za zastoupení žalovaného advokátem vyšel ze sazby mimosmluvní odměny vypočtené z tarifní hodnoty peněžitého plnění ve výši 390 482 604 Kč podle bodu 7 a advokátního tarifu.

Stěžovatelka s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a namítá, že daný spor je bezpochyby "obdobné řízení" ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a toto ustanovení je tedy na danou věc aplikovatelné. Stěžovatelka též uvádí, že napadené usnesení je v rozporu s jiným usnesením téhož soudu v obdobné věci.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně civilním soudům. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Stěžovatelka v dané věci nevznesla žádné zásadní ústavně právní námitky, které by svědčily o porušení ústavních práv; ve své podstatě jen dále polemizuje a nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu. Odvolací soud dostatečným způsobem zhodnotil, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení řízení a komu tak mají uložit povinnost k náhradě nákladů podle V takovém postupu a rozhodnutí nelze spatřovat porušení žádných ústavních práv. Rovněž použití advokátního tarifu pro výpočet nákladů právního zastoupení je v této konkrétní věci rozumně vysvětleno.

K námitce, že je napadené usnesení v rozporu s usnesením téhož soudu v obdobné věci Ústavní soud obecně uvádí, že možnost rozporných soudních rozhodnutí je vnitřní vlastností každého soudního systému založeného na soustavě nalézacích a odvolacích soudů s pravomocí v oblasti své působnosti. Takové rozdíly mohou povstat i v rámci téhož soudu, což samo osobě - nejde-li o případ zjevné svévole - nemůže být považováno za rozporné su či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení

sp. zn.

). V principu funkcí Ústavního soudu není porovnávat údajná rozhodnutí senátů téhož odvolacího soudu, na které poukázal stěžovatel, dokonce i kdyby byla zjevně vydaná ve skutkově podobných věcech, neboť musí respektovat jejich nezávislost (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Agroslunce, spol. s.r.o. proti České republice, stížnost čl. 9842/13).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež muu nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (

sp. zn.

,

). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu