Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 473/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. E., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. -30, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2018 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. -4437, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v d, jakož i jeho základní právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 1. 2018 č. j. -4437 byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , (dále jen " "), za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušení dobu dvou let. Pro další skutek byl obžaloby zproštěn.

3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 4. 2018 sp. zn. byl ke stěžovatelovu odvolání rozsudek městského soudu zrušen ohledně stěžovatele v odsuzujícím výroku o vině a ve výroku o trestu a nově byl opět uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle . Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle a podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 č. j. -30 bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítnuto s tím, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 trestního řádu.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že počátkem srpna 2012 zprostředkoval dodávku blíže nezjištěného množství kokainu.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině byl podložen pouze nepřímými důkazy. Je odkazováno na výpovědi spoluobžalovaných N. V., D. H. a D. T., které však nejsou jednoznačně usvědčující. N. V. vypovídal k roli stěžovatele v případu v tom směru, že informace o ní má pouze zprostředkované. Obdobné platí i o výpovědi D. H.. D. T. pak pouze přiznal, že něco předávali, ale uvedl, že nevěděl, zda to byl kokain či něco jiného, nijak to nezkoumal. Soudy sice zmiňují i některé další důkazy, jako je při domovní prohlídce u stěžovatele nalezený kokain v ampuli, nebo že ve stěžovatelově telefonu byly nalezeny kontakty na osoby zapojené do skutkového děje, nicméně opět nejde o nějaká zásadní zjištění. Došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel podotýká, že v tomto směru formuloval již své dovolání, neboť měl za to, že Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek městského soudu, který zrušil vrchní soud ve vztahu ke stěžovateli v odsuzujícím výroku o vině a ve výroku o trestu, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán tento rozsudek městského soudu zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle .

8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Stěžovatel napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho základních práv a svobod.

10. Pro přezkum Ústavním soudem je podstatné, že soudy své závěry řádně odůvodnily a vysvětlily. Stěžovatel zpochybňuje význam některých výpovědí a dalších v řízení provedených důkazů a namítá též nepoužitelnost výpovědí z přípravného řízení, není však úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že výpovědi zmíněných osob byly rozsáhlejší, než jak je v ústavní stížnosti stěžovatel popisuje. Skutečnost, že některé z důkazů se samy o sobě nemusejí jevit jako zásadní, pak nijak nevylučuje, že mohou být součástí řetězce, který ve svém souhrnu stěžovatele usvědčuje. Ústavní soud v návaznosti na to neshledal vadu ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, když nemá za to, že by rozsudek vrchního soudu byl zatížen pochybením, jehož nápravu by dovolací soud opomenul.

11. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle (ohledně rozsudku městského soudu, který již ve vztahu ke stěžovateli zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku - co do ostatních napadených rozhodnutí, tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu - ústavní stížnost odmítl dle téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu