Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3966/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lyubomyr Derzhytskyy a 2) Maryna Kalyna, oba zastoupeni JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. -37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2018, č. j. -74, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu ze dne 15. 6. 2016, č. j. JMK 89454/2016, sp. zn. S-JMK 63008/2016 OÚPSŘ, a proti rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru výstavby ze dne 9. 2. 2016, č. j. OV-ČJ/57930-13/SVE, sp. zn. OV/10187-2013/SVE, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Jihomoravského kraje a Městského úřadu Šlapanice, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla podána ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle násl. d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle y a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Krajský úřad Jihomoravského kraje zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad"), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelů o vydání dodatečného povolení stavby - rekreační chaty, neboť povolovaná stavba není v souladu s územním plánem obce. Následná žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí krajského úřadu byla v záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu zamítnuta, stejně jako byla poté zamítnuta jejich kasační stížnost.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nyní do značné míry jen opakují námitky, s nimiž se zejména oba správní soudy dostatečně vypořádaly. Podstatné přitom - jak sami stěžovatelé ostatně uznávají - je, že stěžovatelé svoji chatu postavili bez stavebního povolení či jiného opatření stavebního úřadu a významně tak porušili zákon. Stěžovatelé tak do samotného rozhodnutí stavebního úřadu (tedy v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby) neměli jistotu, zda jejich chata nakonec příslušné povolení získá; to ovšem samo o sobě značně oslabuje jejich argumentaci tvrzeným legitimním očekáváním.

6. Proto není přiléhavý ani odkaz stěžovatelů na nález

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417), neboť zde se správce autorských práv nedopustil ničeho nežádoucího, naopak měl legitimní očekávání, že svoji činnost na základě nově vydaných oprávnění bude moci dále vykonávat. Stejně tak vlastník prodejny smíšeného zboží [srov. k tomu skutkové okolnosti případu pod

sp. zn.

] měl legitimní očekávání, že se stane - splní-li zákonné podmínky - vlastníkem pozemků, který předtím trvale užíval.

7. Naopak stěžovatelé zjevně zákon porušili a museli proto vyčkat, zdali dodatečně jejich stavba získá patřičné povolení, přičemž ovšem z ničeho nebylo lze dovozovat existenci skutečně věcně podloženého legitimního očekávání, že se tak stane. Není přitom pravda, že by mohli z průběhu řízení o dodatečném povolení stavby bez dalšího předpokládat, že toto získají. Rozhodně to nelze dovozovat například ze stěžovateli odkazované kontrolní prohlídky konané dne 25. 2. 2014, neboť zde byl zkoumán jen soulad stavby s projektovou dokumentací. Předmětná kontrola tak nemohla založit dobrou víru stěžovatelů v kýžený výsledek a věcnou nesprávnost rozhodnutí stavebního úřadu nelze dovozovat ani z jeho případného takřka 40-ti denního prodlení (ostatně krajský soud v této souvislosti nepřehlédl, že se stěžovatelé proti případným průtahům nebránili). Skutečností naopak zůstává, že k rozhodnému dni, tedy ke dni, kdy bylo o žalobě stěžovatelů rozhodováno, byl již schválen nový územní plán, s nímž však byla chata stěžovatelů v rozporu (územní plán se samozřejmě nedotýkal staveb, již dříve úřadem schválených - to ale není případ stěžovatelů). Stěžovatelé se ostatně v ústavní stížnosti vůbec nezmiňují o tom, kdy informace o přípravě územního plánu reálně získali, přičemž takový dokument obce se nepřipravuje v řádu několika dnů. Pro stěžovatele - vzhledem k jejich stavební aktivitě - přitom jistě byla případná změna územního plánu velmi důležitou okolností.

8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů. Proto bylo podle ustanovení rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu