Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3807/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Lierové, zastoupené Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. -203, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017 č. j. -98 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. února 2016 č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

1. Proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv, zaručených v , a d. Soudem prvního stupně bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovaným - společnosti AP Insolvence, v.o.s. a Haně Ornstové (vedlejším účastníkům v řízení před Ústavním soudem), rozhodnuto o její žalobě o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi žalovanými, tak, že žaloba byla zamítnuta. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 26. 1. 2017 č. j. -98 uvedený rozsudek potvrdil a následně Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. -203 zamítl také dovolání stěžovatelky v dané věci.

2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovala skutkové okolnosti daného případu a jeho vývoj ze svého pohledu. V insolvenčním řízení byl zpeněžen její nemovitý majetek, a to kupní smlouvou, uzavřenou mezi vedlejšími účastníky řízení. Proti tomu brojila stěžovatelka ve shora popsaném soudním řízení, neboť má za to, že byla nezákonně zbavena svého majetku. Polemizuje s názory Nejvyššího soudu, např. že lze zpeněžovat před uskutečněním přezkumného jednání, což sice umožňuje, stěžovatelka to však nepovažuje za ústavně konformní a nesouhlasí také s tím, že by byla řádně předvolána zveřejněním v insolvenčním rejstříku. K dalšímu zásahu do práv stěžovatelky došlo podle jejího názoru tím, že nebyla účastna projednání insolvenčního návrhu, který byl proti ní podán. Se závěrem Nejvyššího soudu, že nelze vady v úvodní fázi insolvenčního řízení převádět do dalších jeho fází, lze podle stěžovatelky souhlasit jen potud, pokud je zkoumáno, jakého charakteru možná pochybení v předchozím řízení byla a jaké byly jejich důsledky.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě su, ústavními zákony a principy, které vyplývají zd, zejména pak její hlavy páté. Soudy se v napadených rozsudcích námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a přehledně odůvodnily svoje závěry. Po provedeném dokazování dospěl již soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka domnělé vady insolvenčního řízení, řádně vedeného jak ze strany insolvenčního správce, tak insolvenčního soudu, neprokázala. Naopak bylo prokázáno, že stěžovatelka od počátku neposkytovala potřebnou součinnost, nespolupracovala a bránila ve výkonu činnosti insolvenčního správce, když například neumožnila prohlídku nemovitosti nebo působila problémy s doručováním. Ve všech napadených rozsudcích obecných soudů bylo podrobně vyloženo, proč stěžovatelce nelze v jejím návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 7. 2015, uzavřené mezi vedlejšími účastníky řízení, vyhovět. Na tomto závěru nelze shledat nic neústavního a znovu opakovat již několikrát vyřčené. Stěžovatelka sice zastává odlišný právní názor, to však samo o sobě nemůže pochopitelně opodstatněnost ústavní stížnosti založit.

4.Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu