Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1221/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Společenství vlastníků X, právně zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2019 č. j. -45 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 28. ledna 2019 č. j. -34, za účasti Okresní soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d (dále jen " ") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 34 423 Kč s příslušenstvím.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti Konstantinu Ignashinovi domáhal zaplacení nedoplatku z vyúčtování služeb bytu. Z důvodu zpětvzetí žaloby Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") řízení zastavil (výrok I.), žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vrátil mu část zaplaceného soudního poplatku ve výši 722 Kč (výrok III.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci okresní soud s poukazem na konstatoval, že stěžovatel zaslal žalovanému předžalobní výzvu k plnění na adresu bytové jednotky v M., ačkoliv mu bylo známo, že se zde žalovaný nezdržuje, přičemž adresu žalovaného v Uzbekistánu znal, neboť tam v dubnu 2018 zaslal vyúčtování zálohových plateb a tuto adresu uvedl též v návrhu na zahájení řízení ze dne 31. 8. 2018. Podle okresního soudu mohl stěžovatel soudnímu sporu předejít, pokud by předžalobní výzvu doručil na adresu žalovaného v zahraničí, neboť žalovaný na ní byl kontaktní. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu v napadeném náhradově nákladovém výroku potvrdil s tím, že důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení neshledal.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel uvedl, že podal proti žalovanému tři žaloby pro neplacení úhrad souvisejících s vlastnictvím bytové jednotky, přičemž ve zbývajících dvou řízeních mu byla přiznána náhrada nákladů řízení poté, co řízení bylo zastaveno pro dodatečnou úhradu žalované částky. I v posuzované věci žalovaný zaplatil dlužnou úhradu z výtěžku z prodeje bytu, a proto vzal stěžovatel žalobu zpět. Namítl, že důvodem nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému žalobci nemůže být skutečnost, že předžalobní výzva byla žalovanému doručena na adresu v M., nikoliv na adresu v Uzbekistánu. Volba adresy je u migrujícícho žalovaného velmi subjektivní a stěžovatel neměl povinnost zaslat více předžalobních výzev. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, podle kterého nelze aplikovat pouze k tíži žalobce, ale je třeba, v souladu se závěry vyloženými v citovaném usnesení, přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména k povaze (a výši) uplatněné pohledávky, k postoji dlužníka k uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

6. K tvrzenému porušení y Ústavní soud předesílá, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování civilních soudů o nákladech řízení, současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení y se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný, a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2012, N 173/67 SbNU 111, nález

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2017, N 51/84 SbNU 595, a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, či zjevného omylu nebo tehdy, jestliže by závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, výklad nemůže být ze strany civilních soudů ryze formalistický, či nadměrně extenzivní, aby se nedostal do extrémního rozporu s účelem a smyslem předžalobní výzvy, kterým je předcházet vzniku soudních sporů; povinnost věřitele informovat dlužníka o tom, že má v úmyslu zahájit proti němu soudní řízení, totiž vytváří prostor k tomu, aby dlužník buď svou povinnost splnil dobrovolně, anebo věřitele přesvědčil o tom, že má od podání žaloby upustit (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 18. 5. 2015, N 97/77 SbNU 423, nález

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2016, N 75/81 SbNU 299, usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 3. 2018).

8. V posuzované věci okresní soud založil své rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení především na zjištění, že stěžovatel nesplnil podmínku řádného doručení předžalobní výzvy žalovanému, neboť i když zahraniční adresu žalovaného znal a zaslal mu na ni vyúčtování plateb, které byly předmětem pozdější žaloby, předžalobní výzvu doručoval na adresu bytové jednotky v M., o níž mu bylo známo, že se zde žalovaný fakticky nezdržuje. Závěry civilních soudů, že stěžovatel mohl soudnímu sporu předejít, pokud by žalovanému zaslal předžalobní výzvu na jeho zahraniční adresu, neboť z chování žalovaného vyplynula ochota svůj závazek splnit, tj. že nevynaložil rozumně požadovatelné úsilí a cílenou snahu dlužníka upomenout, je závěrem, který není v extrémním rozporu s učiněným skutkovým zjištěním, a proto rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli z důvodu nesplnění podmínky v je rozhodnutím, kterému z ústavněprávního hlediska Ústavní soud nemá co vytknout.

9. K tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v y Ústavní soud uvádí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, by mohlo dojít jen v případě porušení práv plynoucích z y, jenž však, jak ze shora uvedeného vyplývá, nebylo shledáno.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu