Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4019/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 418/25, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018 č. j. -28, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2018 č. j. -630 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 10. 2017 č. j. -578, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 12. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle a 2 a d (dále jen "").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. -578 byl stěžovatel uznán vinným v bodu 1. přečinem usmrcení z nedbalosti podle , 3 a v bodě 2. přečinem krádeže podle a přečinem porušování domovní svobody podle a byl odsouzen podle za použití k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trváni dvou roků, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.

3. Trestného jednání pod bodem 1. se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 21. 11. 2016 v době kolem 19.27 hod., ačkoli mu bylo dne 2. 10. 2016 zadrženo policejním orgánem řidičské oprávnění, řídil své motorové vozidlo po místní komunikaci č. III/1806 od obce T. na obec T., kdy zastavěnou částí obce K. za snížené viditelnosti projížděl zjevně nepřiměřenou rychlostí v rozmezí 59-72 km/h, přičemž při průjezdu mírně levotočivé zatáčky vjel do protisměru, plně se nevěnoval řízení vozidla, přehlédl zprava jedoucího cyklistu, který dokončoval odbočení z místní komunikace vedoucí od rybníka kolem domu čp. X a domu čp. Z na pozemní komunikaci č. III/1806 směrem na obec H., tomuto na křižovatce, kde není přednost upravena dopravními značkami, nedal přednost v jízdě zprava, v důsledku toho se střetl v levé polovině vozovky v jeho směru jízdy přední částí svého vozidla s uvedeným cyklistou, který v příčinné souvislosti s touto dopravní nehodou utrpěl závažná život ohrožující poranění, na jehož následky dne 21. 11. 2016 v 21.15 hod. zemřel ve Fakultní nemocnici v Plzni. Stěžovatel svým jednáním porušil , b), , , , 4, a , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "").

4. Trestného jednání pod bodem 2. se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné době na konci měsíce září roku 2016, v období od 4. 9. 2016 do 20. 9. 2016, vnikl na oplocený a ohraničený pozemek domu v obci T., poté otevřeným oknem vnikl do tohoto domu, který prohledal, odcizil zde finanční hotovost a věci, čímž poškozené majitelce domu způsobil škodu v celkové výši 6 450 Kč.

5. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací z podnětu odvolání stěžovatele proti výroku o vině pod bodem 1., výroku o trestu i výroku o náhradě škody a na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. -630 podle § 258 odst. 1 písm. e), f) trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené České kanceláři pojistitelů a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu v rozsahu tohoto zrušení rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle za použití k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle zařadil do věznice s ostrahou. Podle mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozenou Českou kancelář pojistitelů s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 8. 2018 č. j. -28 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V této souvislosti se v rámci posouzení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zabýval i námitkami stěžovatele vůči skutkovým zjištěním obecných soudů, a to zda při jejich utváření nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy zda soudy postupovaly korektně podle § 2 písm. 5, 6 trestního řádu. Tyto námitky se týkaly činu uvedeného pod bodem 1.

7. K výhradám proti znaleckému posudku z oboru dopravy, odvětví doprava městská a silniční, specializace technické posudky o příčinách dopravních nehod, Nejvyšší soud uvedl, že tento nebyl jediným podkladem, na kterém soudy vystavěly účinná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry, a poukázal zejména na několik svědeckých výpovědí, jakož i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Rovněž se zabýval námitkami, jimiž byla zpochybňována kvalita znaleckého posudku, a neshledal je důvodnými. Průběh nehody i způsob jízdy obou hlavních aktérů měl být spolehlivě zjištěn a výsledky provedeného dokazování prokázány, včetně výhledových možností a světelných podmínek na místě činu v době nehody, pročež o něm nevznikají důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud přisvědčil závěru krajského soudu, že nebyl důvod, aby se soud šel osobně podívat na místo dopravní nehody, neboť z fotodokumentace založené ve spisu je dostatečně zřejmé, jaká byla situace na místě i otázka viditelnosti komunikace, po které přijížděl poškozený.

8. Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se závěrem, že bylo možné spatřovat v jeho jednání hrubé porušení zákona podle , podle Nejvyššího soudu se měly i s těmito výhradami vypořádat a dostatečně na ně reagovat soudy nižších stupňů. Zákon předpokládá intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, a musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti podle . Zejména jde o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu. V posuzované věci porušil stěžovatel jako řidič v době dopravní nehody souhrn různých ustanovení zákona, která usměrňují chování řidičů na vozovce, a právě tento souhrn, kumulace porušených povinností utváří závěr o hrubém porušení zákona podle trestního zákona.

9. Nejvyšší soud se vyjádřil i k tvrzení stěžovatele, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinností, které je mu kladeno za vinu, a vzniklým smrtelným následkem, a to zejména s ohledem na to, že u poškozeného bylo v krvi zjištěno 0,95 promile alkoholu v krvi. Obecné soudy neshledaly poškozeným před jízdou požitý alkohol za podstatný pro závěr o zavinění obviněného. Způsob jízdy i chování poškozeného na vozovce nevykazovalo žádné nedostatky a ani jinak se alkohol na průběhu nehody nepodílel.

III.

Argumentace stěžovatele

10. Podle stěžovatele obecné soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Již v průběhu trestního řízení stěžovatel opakovaně upozorňoval na skutečnost, že místní komunikace, ze které vyjížděl poškozený cyklista, není vidět z místa řidiče ve dne a tím méně v noci. Svažuje se totiž v takovém úhlu, který její pozorování z místa řidiče zcela vylučuje. Obecné soudy měly proto provést důkaz ohledáním místa. Fotodokumentace místa nebyla dostatečná, neboť byla pořízena za denního světla. Ten, kdo ji pořizoval, stál na okraji vozovky, popřípadě pořizoval výhledy z obou směrů, v žádném případě však nezachytil zásadní specifikum, že komunikace není vidět z místa řidiče právě vzhledem ke svým rozměrům a sklonu. Z tohoto důvodu nepřipadalo v úvahu porušení § 22 odst. 2 zákona o silničním provozu, což má zásadní vliv na hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti.

11. Kromě toho stěžovatel vytýká znaleckému posudku, že pracoval pouze s jedinou verzí skutkového děje vyznívající v jeho neprospěch. Sám znalec přitom při hlavním líčení uvedl, že poškozený cyklista se mohl pohybovat před vlastním střetem i jiným způsobem, než bylo uvažováno ve znaleckém posudku. Z uvedené jediné verze se pak odvíjí fiktivní příběh a fiktivní údaje, které však nemusí odpovídat skutečnému průběhu nehodového děje. Není známo, zda poškozený jel plynule do vozovky, či jakou rychlostí se pohyboval. Stěžovatel mohl reagovat až na podnět, kterým byl cyklista na pravém okraji, který se zjevně chystal nebo vjel do vozovky. Na tento pohyb měl stěžovatel reflexivně reagovat korekcí řízení doleva, což je zcela obvyklá reakce, která dala poškozenému možnost jízdu nezahájit nebo jinak korigovat. Stěžovateli proto nelze vytýkat, že se nevěnoval řízení a jel v levé polovině vozovky, kde podle vyjádření soudu neměl co dělat. Soud podcenil i ovlivnění poškozeného alkoholem, které se mohlo podílet na jeho nesprávné reakci na vzniklou dopravní situaci, popřípadě na jejím riskantním řešení. Podle stěžovatele je tak nesprávný závěr o porušení a zákona o silničním provozu. Nesprávnou je i právní kvalifikace jednání stěžovatele podle , 3 a uložení velmi přísného trestu.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d)y (dále jen ""), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

15. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci se s veškerými námitkami stěžovatele směřujícími k posouzení jeho viny podrobně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, a to i z hledisek ústavněprávních. Za situace, kdy se Ústavní soud s uvedeným posouzením plně ztotožňuje, není nezbytné, aby na tomto místě obsáhle reprodukoval jednotlivé části napadeného usnesení (částečné shrnutí je již uvedeno výše), a plně postačuje odkázat jednak na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jednak na příslušné části odůvodnění rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu. V případě stěžovatele byly respektovány základní zásady trestního řízení vztahující se k dokazování a hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 trestního řádu, skutková zjištění i jejich právní hodnocení ze strany obecných soudů byla náležitě odůvodněna a nelze v nich spatřovat žádný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle y nebo jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu