Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2046/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Marka Lompeje a Marie Lompejové, zastoupených JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL. M., MBA, advokátkou, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2023 č. j. -57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v d (dále jen " ") a y, jakož i jejich právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice, odboru stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") ze dne 10. 6. 2020 č. j. SÚ /23950/2020/TKA sp. zn. SÚ/9410/2019/TKA bylo stěžovatelům jako vlastníkům stavby podle , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen "stavební zákon"), nařízeno odstranění dřevěné stavby u RD č. p. X1 na pozemku p. č. X2 (ostatní plocha) v k. ú. N. a byly stanoveny podmínky pro její odstranění. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podali stěžovatelé odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 8. 9. 2020 č. j. KUZL 57861/2020 sp. zn. zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

3. Stěžovatelé napadli rozhodnutí vedlejšího účastníka u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. -80 zamítl. Krajský soud s odkazem na rozsudek ze dne 29. 6. 2021 č. j. -61, ve kterém se zabýval dodatečným povolením dotčené stavby, dovodil, že nešlo o stavbu, kterou bylo možné podřadit pod stavby uvedené v § 79 odst. 2 písm. o) stavebního zákona, a proto bylo nutné pro ni vydat stavební povolení či provést ohlášení. Podmínky pro odstranění stavby stanovené v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona byly podle krajského soudu splněny. Krajský soud také neshledal, že by stěžovatelé měli legitimní očekávání ohledně nepokračování v řízení o odstranění stavby.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v nyní posuzované věci jde o přezkum rozhodnutí o odstranění stavby, námitky stěžovatelů však směřují proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které však bylo přezkoumáno ve výše uvedeném rozsudku krajského soudu sp. zn. . Proti rozsudku krajského soudu sp. zn. byla podána kasační stížnost vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , v tomto řízení se bude Nejvyšší správní soud otázkou dodatečného povolení stavby zabývat.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé uvádějí, že rozpor s právem na soudní ochranu shledávají ve dvou základních rovinách, jednak v podjatosti oprávněných úředních osob rozhodujících ve správním řízení a jednak v tom, že Nejvyšší správní soud při svém rozhodování nevyčkal na rozhodnutí svého senátu rozhodujícího ve věci sp. zn. . Stěžovatelé namítají, že v případě podjatosti nejde o podjatost jedné snadno nahraditelné úřední osoby, ale o podjatost vedoucího odboru, tedy osoby, která se v rámci subordinace podílela na všech jednáních a úkonech Městského úřadu N., odboru stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad N."). Krajský soud ani Nejvyšší správní soud se k této námitce nevyjádřily, a to i přes opakované výtky stěžovatelů. Stěžovatelé uvádějí, že rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. -61 krajský soud zamítl jejich žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu N. ze dne 16. 1. 2019, jímž bylo zastaveno řízení o dodatečném povolení předmětné stavby podle , (dále jen " "), z důvodu nedoplnění žádosti. Stěžovatelé podali dne 13. 9. 2021 proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, která je vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. a o níž nebylo doposud rozhodnuto. Stěžovatelé připouštějí, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neměl povinnost přerušit řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů, jsou však přesvědčeni, že jedině takový postup je v souladu se zásadou právní jistoty, zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti, neboť konečným a především jediným zákonným rozhodnutím o kasační stížnosti v nyní posuzované věci může být toliko takové rozhodnutí, které vychází ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti ve věci sp. zn. , jež řeší otázky mající přímý vliv na řízení o odstranění stavby. Stěžovatelé dále upozorňují, že ačkoliv se v okolí jejich stavby vyskytují stavby obdobného charakteru, stavební úřad N. ohledně těchto staveb nevyžaduje dodatečné povolení ani rozhodnutí o výjimce. V této skutečnosti stěžovatelé shledávají porušení zásady legitimního očekávání a rovnosti v přístupu, jež jsou základními zásadami správního řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury přistoupí Ústavní soud k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by je v daném konkrétním případě správní soudy interpretovaly způsobem, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté y, a tudíž by je bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.

8. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.

9. Ústavní soud především nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že se správní orgány a soudy nevypořádaly s jejich námitkou podjatosti stavebního úřadu N. Usnesením Městského úřadu N., oddělení tajemníka ze dne 17. 5. 2019 č. j. 2746/2019/MěÚ bylo rozhodnuto o podjatosti Ing. Libora Čably a o jeho vyloučení z projednávání a rozhodování v řízeních vedených pod sp. zn. SÚ/2019/3789-2018/S, SÚ/2019/6617-2013/S, SÚ/2019/3953-2014/S, SÚ/2017/5943-2015/S, SÚ/2018/5667/2014/S a SÚ/2018/2881/S. Následně vedlejší účastník usnesením ze dne 3. 6. 2019 č. j. KUZL 36351/2019 sp. zn. rozhodl o změně příslušnosti správního orgánu tak, že řízeními vedenými pod uvedenými spisovými značkami byl pověřen Městský úřad Otrokovice, odbor stavebního úřadu. Krajský soud v nyní posuzované věci ve svém rozsudku konstatoval, že správní orgány zjevně na stěžovateli vznesenou námitku podjatosti zareagovaly a věc byla následně projednávána a vyřízena nově určeným stavebním úřadem Městského úřadu v Otrokovicích. Ze správního spisu krajský soud nezjistil žádné skutečnosti svědčící tomu, že by řízení mohlo být negativně ovlivněno tím, že bylo zahájeno úřadem, který byl následně vyloučen z projednání věci.

10. Namítají-li stěžovatelé, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda stavba vyžaduje dodatečné stavební povolení, či zda na ni nedopadá výjimka podle , Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že se krajský soud těmito otázkami výslovně nezabýval proto, že o nich rozhodl již v řízení, ve kterém posuzoval i žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby (výše zmíněný rozsudek sp. zn. ). Z rozsudku krajského soudu přesto zcela zřejmě plyne, že k umístění stavby bylo třeba povolení podle stavebního zákona, neboť nesplňovala podmínku minimální odstupové vzdálenosti 2 m od hranice sousedního pozemku. Ústavní soud konstatuje, že v době od podání ústavní stížnosti již bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. . Rozsudkem ze dne 3. 8. 2023 č. j. -33 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů s odůvodněním, že stavební úřad N. postupoval v řízení o dodatečném povolení stavby v souladu s požadavky tehdy účinné právní úpravy. Námitky stěžovatelů, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu by mělo být vodítkem pro rozhodování Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci (a proto měl Nejvyšší správní soud vyčkat na vydání tohoto rozhodnutí), jsou tedy s ohledem na skutečnost, že ani této kasační stížnosti stěžovatelů nebylo Nejvyšším správním soudem vyhověno, bezpředmětné.

11. Jde-li o námitku legitimního očekávání, kdy v případě obdobné stavby na sousedním pozemku nepožadovaly správní orgány rozhodnutí o umístění stavby územní souhlas, Nejvyšší správní soud řádně a srozumitelným způsobem vysvětlil, že v nyní posuzované věci jde o přezkum rozhodnutí o odstranění stavby, zatímco námitka stěžovatelů týkající se jejich legitimního očekávání ohledně požadavků správních orgánů na dodatečné povolení stavby zcela zjevně směřuje proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (přezkoumaném v již odkazovaném rozsudku krajského soudu sp. zn. ) a Nejvyšší správní soud se jí proto nemohl zabývat.

12. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zejména na jeho závěr, že ačkoliv řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení spolu velmi úzce souvisí, nenáleží soudu v tomto řízení přezkoumávat, zda stavba měla být dodatečně povolena, či nikoliv.

13. Závěrem Ústavní soud nad rámec věci dodává, že Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. dospěl k závěru, že stavební úřad N. při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů postupoval plně v souladu s požadavky .

14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují argumentaci, kterou uplatnili již před správními orgány a soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, přesvědčivá, nenesou známky svévole a závěry z nich vyplývající nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti.

15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu