Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1549/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Rohana, zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem Gen. Klapálka 1345, Kladno, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Petra Micky, Exekutorský úřad Rokycany č. j. 168 EX 393/20-74 ze dne 19. 4. 2023, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl oprávněným v exekučním řízení vedeném u soudního exekutora Mgr. Petra Micky, Exekutorský úřad v Rokycanech pod sp. zn. 168 EX 393/20. V tomto exekučním řízení se jednalo o vymáhání dluhu povinného vůči stěžovateli ve výši 1 300 000 Kč. Následně bylo rozhodnuto o úpadku povinného, přičemž o zhruba půl roku později soud schválil oddlužení splátkovým kalendářem se zpeněžením majetkové podstaty.

2. V návaznosti na to soudní exekutor napadeným rozhodnutím zrušil usnesení, kterými bylo vedeno exekuční řízení. Podstata napadeného rozhodnutí je účastníkům řízení známa, proto Ústavní soud nepovažuje za účelné ji podrobněji rekapitulovat. Postačí shrnout, že základní otázkou bylo, zda věřitel, respektive oprávněný (kterým je v tomto případě stěžovatel) může vymáhat pohledávku po manželce insolvenčního dlužníka v exekučním řízení pouze v případě, kdy jako povinný bude v exekučním řízení vystupovat přímo tato manželka insolvenčního dlužníka. V případě stěžovatele se totiž jednalo o vymáhání pohledávky zpeněžením nemovitostí, které byly součástí společného jmění manželů.

3. Soudní exekutor před vydáním napadeného rozhodnutí podal podnět k provedení dohledu k Ministerstvu spravedlnosti. V něm se dotázal na výklad . Konkrétně se dotázal, zda lze v průběhu insolvenčního řízení povinného vést exekuční řízení k vymožení pohledávky vzniklé za trvání manželství povinného před zápisem smlouvy o úpravě manželského majetkového práva do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, a to na majetek, který by spadal do společného jmění manželů pro účely exekučního řízení, avšak netvoří součást majetkové podstaty povinného v insolvenčním řízení.

4. Ministerstvo spravedlnosti odpovědělo soudnímu exekutorovi odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Z té plyne (zjednodušeně řečeno), že pokud manželka insolvenčního dlužníka nevystupuje zároveň jako povinný v exekučním řízení, nemůže oprávněný (tedy stěžovatel) po této manželce vymáhat své pohledávky. V případě stěžovatele tak byla založena překážka dalšího provádění exekuce.

5. Soudní exekutor s touto judikaturou Nejvyššího soudu nesouhlasí. To uvedl nejen ve vyjádření ke sdělení ministerstva, ale také v napadeném rozhodnutí. Přesto se však (dle svých vlastních slov z napadeného rozhodnutí) právnímu názoru Nejvyššího soudu "podvolil". Implicitně soudní exekutor stěžovatele vyzval, aby vzhledem k absenci opravného prostředku proti tomu rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost.

6. Stěžovatel tak skutečně učinil. V ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud nepřípustně rozšířil výklad tak, že se zákaz provádění exekuce vztahuje i na majetek, který nespadá do majetkové podstaty dlužníka. Výklad ustanovení podle stěžovatele vybočil z mezí hlavy páté d. Stěžovatel uvádí, že je zasahováno do jeho majetkové sféry a do jeho práva na spravedlivý proces tím, že soudní exekutor nečiní úkony směřující k uspokojení vymáhané pohledávky. Dále stěžovatel tvrdí, že došlo k nepřípustnému zásahu moci výkonné do soudního rozhodování tím, že se soudní exekutor podvolil názoru, který prezentovalo ministerstvo. Stěžovatel tvrdí, že "výkon rozhodnutí zmařil svým autoritativním zásahem úředník vedlejšího účastníka (ministerstva)". Podle stěžovatele byl tedy porušen ústavní princip dělby moci.

7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření soudního exekutora jakožto účastníka řízení. Ten uvedl, že se plně ztotožňuje s ústavní stížností v části, ve které je namítána protiústavnost judikatury Nejvyššího soudu. Neztotožnil se však s tvrzením stěžovatele, že dohled ministerstva představoval zásah do ústavních práv stěžovatele.

8. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor se ztotožnil s oprávněností ústavní stížnosti, nezasílal již Ústavní soud z důvodu účelnosti vyjádření soudního exekutora k replice stěžovateli.

9. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení (exekučním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.

10. Veškerá argumentace stěžovatele, která se týká výkladu , je právě takovou polemikou s výkladem podústavního práva. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem sjednocujícím judikaturu v oblasti insolvenčního práva. Napadené rozhodnutí je opřeno o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu podávající výklad, kterému se soudní exekutor "podvolil". Ústavní soud v tomto výkladu neshledal nic, co by mělo svědčit o jeho protiústavnosti, a to ani obecně, ani konkrétně v případě stěžovatele. Stěžovatel ani nepředložil takové argumenty, které by o protiústavnosti (nikoli pouhé nesprávnosti) právních názorů Nejvyššího soudu měly vypovídat.

11. Ústavní soud dále uvádí, že nedošlo ani k tvrzenému porušení principu dělby moci. Soudní exekutor se totiž ze své vlastní iniciativy pouze dotázal ministerstva na názor ohledně výkladu zákona dle aktuálně platné judikatury. Sdělení ministerstva však ze své podstaty není pro exekutora nijak závazné.

12. Za jedinou vadu napadeného rozhodnutí hodnou vytknutí, která však nemá ústavněprávní rozměr, pak tedy Ústavní soud považuje právě onu "schizofrenii" odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soudní exekutor jednající jako státní orgán by neměl vydávat rozhodnutí, ve kterém sám uvede, že se s ním vnitřně neztotožňuje. Ani to však nemění nic na tom, že k žádnému zásahu výkonné moci do soudní moci nedošlo.

13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2023

Pavel Šámal, v. r.

předseda senátu