Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2652/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Nikou Opitzovou, advokátkou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. ledna 2023 č. j. -184 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2023 č. j. -200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 6. října 2023 stěžovatel navrhl postupem dle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zrušení níže specifikovaných výroků v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do několika jemu ústavně garantovaných práv, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), do práva na soukromý a rodinný život dle y a do práva na péči o dítě a jeho výchovu dle y.

2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění ( ). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl jakožto otec nezletilého O. a nezletilé B. v postavení navrhovatele účastníkem řízení o změně péče (z výlučné péče matky nezletilých na péči střídavou), snížení výživného a úpravě styku. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") ve věci provedl dokazování a rozhodl tak, že stěžovatelův návrh na změnu péče a snížení výživného zamítl, nově upravil rozsah styku stěžovatele s oběma nezletilými, přičemž žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí stěžovatelova návrhu na změnu péče (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku týkajícím se styku s nezletilými jej částečně změnil co do místa předávání nezletilých mezi rodiči, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na snížení výživného a nákladech řízení, jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

4. Stěžovatel ústavní stížností výslovně napadá toliko první výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž tento soud zamítl stěžovatelův návrh na změnu péče o nezletilé, a dále výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž došlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu týkajícím se péče o nezletilé.

5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené . Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel ohledně stížností napadených výroků vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ).

6. Stěžovatel označuje oba napadené výroky za naprosto nedostatečně odůvodněné, jelikož mají být nesrozumitelné a nepřesvědčivé. Dále je stěžovatel označuje za rozporné s odkazovanou judikaturou Ústavní soudu, která má dle stěžovatele obecně vycházet z uvažované přednosti (slovy stěžovatele "presumpce") střídavé péče obou rodičů o nezletilé děti před jinými formami péče, když tato má být určitým symbolem jejich rovnoprávnosti.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu .

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen ( y). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základní práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.

9. Ve své podstatě je ve vztahu k napadeným výrokům ústavní stížnost jednak částečnou polemikou skutkovou, jednak polemikou s interpretací a aplikací podústavního práva.

10. Ke skutkové stránce věci Ústavní soud uvádí, že provedené dokazování se do obhajitelnosti závěrů o absenci změny poměrů, jež by dle obecných soudů mohla být východiskem pro důvodnou změnu péče o nezletilé, nejeví co do rozsahu jako nedostatečné a dosažená skutková zjištění se nejeví jako očividně nepřiléhavá. Obecné soudy rozumně přihlédly zejména k názorům obou nezletilých dětí a jejich dosavadnímu zázemí a režimu fungování. Ostatně Ústavní soud setrvale judikuje, že zásadně ani není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a důvodem pro jeho výjimečný zásah v tomto směru může být pouze stav, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a rozhodnutí je proto hrubě nespravedlivé a věcně neudržitelné [k tomu srov. např. nálezy ze dne 30. listopadu 1995

sp. zn.

(N 79/4 SbNU 255) a ze dne 11. listopadu 2013

sp. zn.

(N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ deformace důkazů v souzené věci nešlo.

11. K námitkám opřeným o údajnou neústavní aplikaci zákonných ustanovení upravujících péči o nezletilé, při níž obecné soudy došly k závěru o vhodnosti zachování dosavadního nastavení péče, Ústavní soud konstatuje, že ani ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí Ústavního soudu neplyne jakýsi apriorní (generální) ústavní požadavek na to, aby již jednou soudy pravomocně projednané věci, v nichž bylo rozhodnuto o výlučné péči o děti jedním z rodičů, byly revidovány na péči střídavou toliko s více či méně abstraktním právním odůvodněním založeném na narovnání rodičovských práv. Pokud v nyní souzeném případu oba obecné soudy shodně dospěly k závěru, že v řízení nevyšla najevo (a stěžovatelem ani nebyla tvrzena) žádná, natož dostatečně závažná či relevantní, změna poměrů u dětí či některého z rodičů (např. snížená či zvýšená schopnost pečovat o dítě, určité nedostatky v péči některého z rodičů, nové potřeby dětí apod.), přičemž i nezletilé děti ve věku přibližně 12 a 9 let upřednostňují zachování stávajícího režimu, není stěžovatelem namítaná judikatura sama o sobě důvodem pro mandatorní změnu formy péče o nezletilé. Kontinuita zažitého modelu a stabilita výchovného (domácího, školního či volnočasového) prostředí jsou významnými kvalitami dětského života a jakékoli podstatnější požadované změny či zásahy do status quo, které nejsou ze své povahy nevyhnutelné, by měly být alespoň v základu odůvodněny. Skutečnost, že o děti bylo určitým způsobem vhodně a několik let pečováno, a že jsou na takový stav zvyklé, nelze jednoduše pominout či jej převážit jen nově prosazovanou symbolikou rovnoprávnosti otce s matkou (přitom sice lze uznat, že za takového stavu může být právní situace pro dosud nepečujícího rodiče procesně o něco komplikovanější než v případě "prvorozhodování" o péči; nicméně tato situace je determinována právě zejména předchozím uspořádáním dlouhodobě akceptovaným oběma rodiči, a nelze ji korektně považovat za neústavní nerovnost mezi dvě kategoriemi rodičů, jak naznačuje stěžovatel). Navíc jak již Ústavní soud mnohokráte judikoval, srovnatelnost věcí v oblasti péče o nezletilé je pro jejich rozmanitost ve skutkových okolnostech a nuance v rodinných či vztahových souvislostech často velmi omezená a při posuzování použitelnosti v nich obsažených závěrů nelze postupovat mechanicky. Stěžovateli nakonec nic nebrání v tom, aby si časem podal návrh nový, bude-li to již změna poměrů dostatečně odůvodňovat.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní stížnost byla v rámci předběžného posouzení vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a Ústavní soud vyjma tohoto posouzení samotného návrhu stěžovatele s účastníky řízení nejednal, nepřistoupil v zájmu procesní ekonomie k jmenování opatrovníků pro nezletilé děti, byť i ony byly formálně vzato vedlejšími účastníky řízení o návrhu stěžovatele.

13. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů; v dané věci neshledal žádný interpretační exces bez smysluplného právního odůvodnění ani jinou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, a proto o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl dle ustanovení tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu