Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2844/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem, sídlem Čistovická 415/55, Praha 17 - Řepy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. -275, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen "Listina"; pozn. ÚS: stěžovatel toto právo chybně označuje jako "právo na spravedlivý proces").

2. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a znovu rozhodl tak, že podle zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (dále jen " "). Podle městského soudu totiž stěžovatel neprokázal, že další výkon trestu je u něj nadbytečný a že se dostatečným způsobem napravil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je-li usnesení městského soudu postaveno na argumentu, že se měl více snažit prokázat svou nápravu a vyhlídky na vedení řádného života, požaduje po něm městský soud téměř nemožné, neboť stěžovatel soudu již předložil snad veškeré možné podklady k prokázání své nápravy. Doložil například pochvaly a pozitivní hodnocení z věznice a také prokázal, že po propuštění má zajištěné bydlení u své rodiny i placenou práci. Ve výkonu trestu rovněž projevil výraznou snahu řešit své finanční závazky. Ostatně toto vše pozitivně hodnotil obvodní soud, který žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění vyhověl. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho chování v průběhu vykonávaného trestu dává přesvědčivé záruky pro vedení řádného života v budoucnu a dostatečně odstraňuje subjektivní příčiny jeho dřívější trestné činnosti. Protože údajně splnil všechny zákonné podmínky pro podmínečné propuštění z , žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

5. Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z . Posouzení splnění zákonných podmínek je totiž věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je však povolán zasáhnout, vybočuje-li výklad obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález ze dne 5. 11. 2015,

sp. zn.

).

6. Ústavní soud proto zasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z pouze ve výjimečných případech. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele (nález ze dne 22. 3. 2001,

sp. zn.

), jestliže své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s y, anebo když při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle y (nález ze dne 4. 10. 2016,

sp. zn.

).

7. Ústavní soud v minulosti rovněž opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut (nález ze dne 5. 11. 2015,

sp. zn.

). Tato mimořádnost spočívá v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Jakkoliv totiž právní řád nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; uvedené neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, splnil-li odsouzený všechny zákonné podmínky, což vyplývá z požadavku právního státu.

8. Podmíněné propuštění, upravené v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.

9. Z výše uvedeného se podává, že stěžovatel si nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z . Městský soud při posuzování žádosti shledal, že stěžovatel jako předpoklad vyhovění jeho žádosti naplnil formální podmínku ohledně výkonu poloviny uloženého trestu [ tr. zákoníku]. Negativně se však (na rozdíl od prvostupňového soudu) vyjádřil k naplnění podmínky prokázání polepšení. Městský soud k tomu uvedl, že odsouzený je v zásadě sice dobře hodnocen, v průběhu výkonu trestu obdržel několik kázeňských odměn a vychovatel jej hodnotí pozitivně, ovšem stále se ještě může jednat spíše o dobrou adaptaci na výkon trestu, než o skutečný projev polepšení. Městský soud rovněž poukazuje na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti pro jinou trestnou činnost podmíněně propuštěn, a přesto se dopustil další trestné činnosti, která má u stěžovatele spíše gradující charakter. Jakkoliv tato skutečnost sama o sobě stěžovatele z možnosti opětovného podmíněného propuštění nevylučuje, soudy budou nyní velmi obezřetně proces polepšení sledovat. Nadto stěžovatel městskému soudu ani nepředstavil realistický plán, jak s očekávaným příjmem hodlá postupně umořovat své dluhy, hradit trestnou činností způsobenou škodu a běžné i dlužné výživné. To vše ve svém souhrnu vedlo městský soud k závěru, že možnosti převýchovy v rámci ještě nebyly u stěžovatele zcela vyčerpány.

10. Z napadeného rozhodnutí je tedy patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z městský soud řádně zabýval, zohlednil stávající judikaturu Ústavního soudu a své závěry dostatečně podrobně odůvodnil.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2023

Josef Fiala v. r.

předseda senátu