Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2769/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2023, č. j. -54, spojené s návrhem na zrušení části ve znění účinném do 31. 5. 2019 a přechodného ustanovení (První část, Čl. II) (oddlužovací novely), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval přezkumem rozhodnutí, jímž bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení podle , ve znění účinném do 31. 5. 2019, tj. před účinností tzv. oddlužovací novely.

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") vzal stěžovaným rozhodnutím vydaným podle , ve znění účinném do 31. 5. 2019, na vědomí splnění oddlužení L. Novákové (dále jen "dlužnice") (výrok I.). Krajský soud dále určil insolvenčnímu správci náhradu a odměnu hotových výdajů (výrok II.), přičemž jej zprostil funkce (výrok III.) a uložil mu povinnost vrátit dlužnici přeplatek na splátkách ve výši 1 566 517,53 Kč (výrok IV.)

4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem o splnění oddlužení a brojí proti němu ústavní stížností, v níž namítá porušení svých základních práv zaručených , a y základních práva svobod (dále jen " "), y základních práv Evropské unie a Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Upřesňuje, že výroky II. až IV. napadl odvoláním (pozn. Ústavního soudu: stěžovatelovo odvolání původně směřovalo proti usnesení jako celku; následně je stěžovatel vzal ve vztahu k výroku I. zpět, vědom si poučení krajského soudu a dikce , podle nějž je odvolání proti rozhodnutí, jímž bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení, nepřípustné; řízení o odvolání doposud probíhá u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. , přičemž podáním ze dne 19. 10. 2023 stěžovatel navrhl jeho přerušení do doby rozhodnutí o nyní posuzované ústavní stížnosti).

6. Stěžovatel zdůrazňuje, že dlužnice v nyní posuzovaném případě nesplnila zákonem stanovené podmínky oddlužení (tj. splacení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů - srov. a contrario), neboť nezajištění věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení byli uspokojeni pouze do výše 20,8596 % svých přihlášených pohledávek. Současně rozporuje, že by insolvenční správce požádal krajský soud, aby vzal splnění oddlužení na vědomí, jak se uvádí v odůvodnění stěžovaného usnesení. Upozorňuje, že insolvenční správce ve zprávě o splnění oddlužení předložené krajskému soudu dne 10. 8. 2023 naopak zdůraznil, že oddlužení nebylo splněno, přičemž odkázal na své předchozí návrhy požadující zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky. Stěžovatel proto považuje napadené rozhodnutí za předčasné, neboť krajský soud doposud o tomto návrhu insolvenčního správce, který stěžovatel coby věřitel a zástupce věřitelů podpořil, nerozhodl.

7. Stěžovatel se současně domáhá zrušení části (ve znění před účinností oddlužovací novely, ), konkrétně věty první části věty před středníkem ve slovech "proti němuž není odvolání přípustné", jakož i zrušení přechodného ustanovení oddlužovací novely (První část, Čl. II), které stanoví následující: "V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona." Stěžovatel poukazuje na změnu právní úpravy, která umožňuje u insolvenčních řízení zahájených od 1. 6. 2019 napadnout odvoláním rovněž rozhodnutí, jímž bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení. Má za to, že právní úprava vytváří dvě kategorie věřitelů, z nichž první - do níž patří rovněž stěžovatel - je nedůvodně znevýhodněna.

8. Stěžovatel závěrem rozporuje rovněž uložení povinnosti insolvenčnímu správci vrátit dlužnici přeplatek na splátkách. Příslušný výrok (IV.) považuje za akcesorický k výroku (I.) napadenému ústavní stížností. Má za to, že "za situace, kdy dlužnice nezajištěným věřitelům nezaplatila alespoň 30 % jejich přihlášených pohledávek, je takovéto rozhodnutí [...] neuctivé."

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím, jímž vzal krajský soud v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. na vědomí splnění oddlužení podle (ve znění účinném do 31. 5. 2019).

11. Ústavní soud se povahou tohoto rozhodnutí zabýval již dříve. V usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 11. 2013 ( všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) uvedl (bod 7), že "ustanovení má deklaratorní charakter; soud konstatuje splnění procesu realizace oddlužení a současně ukončuje činnost insolvenčního správce a vypořádává jeho odměnu a náklady. Rozhodnutím o splnění oddlužení však ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci oddlužení. K tomu dochází výrokem podle ." V daném případě Ústavní soud posuzoval k návrhu Vrchního soudu v Praze ústavnost , a to v části, proti níž nyní brojí rovněž stěžovatel, tedy ve vztahu k první části věty před středníkem ve slovech "proti němuž není odvolání přípustné", přičemž dospěl k závěru, že zachováním současného právního stavu nedochází k poškození věřitelů, neboť jim zůstává zachováno právo zpeněžit majetek dlužníka a domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku tohoto zpeněžení (srov. bod 8 cit. usnesení).

12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že vydáním rozhodnutí, kterým soud vezme na vědomí splnění oddlužení, ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci provedeného oddlužení. Jde zatím o pouhou deklaraci, že proběhl schválený způsob oddlužení. O tom, jestli bude dlužník osvobozen od zbytku svých dluhů, se rozhoduje samostatným rozhodnutím až poté, co je skončeno provádění oddlužení a soud vezme na vědomí jeho splnění.

13. Tento závěr potvrzuje rovněž komentářová literatura, která právě ze shora uvedených důvodů uvádí, že "při vydávání rozhodnutí o tom, zda má být vzato na vědomí splnění oddlužení, se ještě soud v zásadě nemusí zabývat tím, jsou-li splněny podmínky pro oddlužení v užším slova smyslu, mimo jiné tak nemusí zohlednit skutečnost, že se například nezajištěným věřitelům ze splněného oddlužení nedostalo zákonem vyžadovaných minimálně 30 % (resp. 50 %) hodnoty jejich pohledávek" (srov. Hásová, J., Moravec, T. a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 1624). Dokud tedy insolvenční soud nevydá rozhodnutí o osvobození, povinnost dlužníka hradit dosud neuhrazené splatné dluhy trvá i po skončení insolvenčního řízení a dlužník se tak vystavuje riziku případného vymáhání těchto dluhů ze strany věřitelů. Základní podmínkou pro vydání rozhodnutí, kterým soud dlužníka osvobodí od placení zbytku dluhů, je přitom řádné a včasné splnění všech povinností podle schváleného způsobu oddlužení (srov. tamtéž, s. 1632).

14. Ze shora uvedeného tudíž vyplývá, že nedošlo-li v nyní posuzovaném insolvenčním řízení k vydání rozhodnutí o osvobození od povinnosti dlužnice hradit zbytek pohledávek, nenastal ani reálný či trvající zásah do základních práv (zejména vlastnického práva) stěžovatele, přičemž pouhá pravděpodobnost porušení základního práva v budoucnu není důvodem k zásahu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud totiž ctí princip subsidiarity a vstupuje do ochrany základních práv nikoli v případě jejich potenciálního ohrožení, ale až v případě reálného zásahu do příslušného práva [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 4. 2017], který ovšem v nyní posuzovaném případě ze shora vyložených důvodů nenastal.

15. Namítá-li dále stěžovatel, že krajský soud vzal splnění oddlužení na vědomí předčasně, neboť doposud nerozhodl o předchozím návrhu insolvenčního správce na zrušení schváleného oddlužení a nařízení konkurzu na majetek dlužnice, k němuž se připojil rovněž stěžovatel coby věřitel, přehlíží, že výslovně uvádí, že schválené oddlužení je možné zrušit, pouze dokud nevezme insolvenční soud usnesením na vědomí splnění oddlužení podle . Z citovaného ustanovení tudíž vyplývá, že insolvenční soud může vzít splnění oddlužení na vědomí i poté, co jsou dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení, které - kromě důvodu uvedeného v - posuzuje insolvenční soud ex offo. Řečeno ještě jinak, insolvenční soud může vzít splnění oddlužení na vědomí i poté, co insolvenční správce či věřitel podal návrh na zrušení oddlužení. Práva věřitelů tím nejsou dotčena, a to z (obdobných) důvodů uvedených již výše. Vzetí na vědomí splnění oddlužení totiž nebrání, aby z důvodů, pro které mohl insolvenční soud zrušit schválené oddlužení, odepřel vydání usnesení o osvobození od placení neuhrazených dluhů, v případě, že toto rozhodnutí nespojil s rozhodnutím o splnění oddlužení podle , což se v nyní posuzovaném případě nestalo.

16. Z judikatury Nejvyššího soudu se v tomto ohledu podává, že "to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo" (srov. usnesení sp. zn. ze dne 27. 9. 2017). Insolvenční soud tudíž může důvody, které by eventuálně vedly ke zrušení schválení oddlužení, zohlednit v navazujícím rozhodnutí o osvobození od placení neuhrazených dluhů.

17. Brojí-li konečně stěžovatel rovněž proti výroku IV. stěžovaného rozhodnutí, jeho námitky jsou z důvodu probíhajícího odvolacího řízení předčasné.

18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

19. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný dle spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle odmítnout i návrh s ní spojený.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2023

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu