Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2583/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REMKO s. r. o., sídlem Veverkova 494/35, Praha 7, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2023, č. j. -34, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, č. j. -45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené d a y základních práv Evropské unie.

2. Stěžovatelka v rámci své obchodní činnosti poskytuje svým zákazníkům služby dodávky tepla. Ty spočívají v tom, že v místě spotřeby u zákazníka instaluje zařízení sloužící k výrobě tepla a následně zajistí provoz tohoto zařízení, a to včetně zásobování topným olejem. Předmětem sporu v dané věci bylo, zda stěžovatelka splnila podmínky pro vrácení spotřební daně podle , o spotřebních daních, a zda ji v důsledku předchozí správní praxe vzniklo legitimní očekávání, že jí bude spotřební daň z těžkých topných olejů vrácena.

3. Podle závěrů celních úřadů stěžovatelka neprokázala nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů s odůvodněním, že není osobou, které by nárok na vrácení spotřební daně podle § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních svědčil. S tímto závěrem se ztotožnily i správní soudy, jejichž rozhodnutí nyní stěžovatelka napadá. Správní orgány i soudy učinily závěr, že stěžovatelka dodala potřebné zařízení i minerální oleje, teplo však nevyráběla a nepoužívala tedy minerální oleje k jeho výrobě. Soudy v této souvislosti s odkazem na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu vysvětlily, že účel institutu vrácení spotřební daně spočívá v úmyslu zákonodárce nezatěžovat spotřební daní subjekty, které olej skutečně samy spotřebovaly k výrobě tepla. Aby byl tento cíl naplněn, musí žadatel o vrácení spotřební daně prokázat, že minerální oleje spotřeboval na výrobu tepla. V tomto ohledu však stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť nepostačuje pouze vyvíjet činnost směřující k výrobě tepla, ale oleje musí být při spotřebě ve faktické moci žadatele. Tuto podmínku stěžovatelka nesplnila.

4. Stěžovatelka s tímto výkladem § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních nesouhlasí. Podle jejího názoru je v rozporu s vůlí zákonodárce a neobstál by ani v testu proporcionality. Domnívá se, že účelem institutu nároku na vrácení spotřební daně je osvobodit od daně minerální oleje použité k výrobě tepla. Způsob použití minerálních olejů je rozhodujícím kritériem. Identifikace osoby, jíž má být daň vrácena, naopak plní pouze technickou funkci.

5. Závěrem argumentuje tím, že spotřební daně jsou na úrovni EU harmonizovány směrnicemi. Členské státy tedy mají povinnost zdaňovat energetické produkty v souladu s unijními předpisy. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že rozhodnutí Ústavního soudu závisí i na výkladu práva Evropské unie. Namítá, že výklad českých správních orgánů i soudů byl v rozporu s předpisy EU. Proto navrhuje, aby Ústavní soud položil Soudnímu dvoru EU v kontextu projednávané problematiky předběžné otázky (formulované v ústavní stížnosti) směřující k interpretaci y základních práv EU.

6. Ústavní soud poté, co shledal splnění podmínek řízení, zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být proto pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně souladný [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007

sp. zn.

, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva stěžovatele.

8. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla žádné relevantní ústavněprávní námitky ve shora uvedeném smyslu, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že oba správní soudy svá rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnily.

9. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že fakticky téměř totožná rozhodnutí ve věcech stejné stěžovatelky v minulosti již obstála v přezkumu provedeném Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 16. 8. 2022

sp. zn.

, usnesení ze dne 15. 8. 2023

sp. zn.

nebo usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp, zn.

). Protože Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se měl od závěrů obsažených v těchto usneseních (a v rozhodnutích dalších, která jsou v nich zmíněna) jakkoliv odchylovat, z důvodu hospodárnosti na ně plně odkazuje.

10. Ani požadavek, aby Ústavní soud položil Soudnímu dvoru EU stěžovatelkou předem formulované předběžné otázky, není relevantní. Ústavní soud totiž v minulosti opakovaně zdůraznil, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti (pokud mu v tom samozřejmě nebránily relevantní okolnosti - například mu nemohla být známa nová judikatura vrcholných soudů, zásadně se změnily společenské okolnosti, anebo došlo ke změně právní úpravy). Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadami subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (viz např. odst. 17 a 19 nálezu ze dne 20. 12. 2016

sp. zn.

). Tento přístup uplatňuje Ústavní soud i ohledně požadavku položit předběžnou otázku jinému soudnímu tělesu.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího správního soudu a ani městského soudu, ústavněprávních výhrad, přičemž též odůvodnění těchto rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal žádný neústavní exces či zásah do základních práv stěžovatelky, který by teprve odůvodňoval případný kasační zásah z jeho strany.

12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh, a proto ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2023

Josef Fiala v. r.

předseda senátu