Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2287/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Trchalíka, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem Radniční 13, Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. -214 ze dne 18. února 2021, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. -240 ze dne 31. května 2021 a výroku II. usnesení Nejvyššího soudu č. j. -284 ze dne 14. června 2022, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

2. Stěžovatel se domáhal zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov. Namítal, že oprávněný (vedlejší účastník) svou pohledávku vymáhanou v exekučním řízení přihlásil do insolvenčního řízení vůči stěžovateli (celkem 384 222,96 Kč, sestávajících z jistiny 151 340,03 Kč, smluvních úroků a úroků z prodlení 194 341,63 Kč a nákladů exekučního řízení 19 808 Kč). Exekučně vymoženou částku 91 000 Kč vedlejší účastník započetl na úrok z prodlení. Přihlášené částky byly vedlejšímu účastníkovy uhrazeny částečně v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře a částečně zpeněžením majetkové podstaty a splněním rozvrhového usnesení. Stěžovatel v návrhu na zastavení exekuce vznesl námitky promlčení pohledávky vedlejšího účastníka a neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení - částečně pro rozpor se zákonem a částečně pro rozpor s dobrými mravy.

3. Okresní soud v Šumperku ale v záhlaví uvedeným rozhodnutím návrh stěžovatele zamítl. Aplikací , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2012, dospěl k závěru, že k promlčení nedošlo. Podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - tedy v době zahájení exekučního řízení, má totiž zahájení exekučního řízení podle odstavce 2 pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí.

4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutí okresního soudu napadeným usnesením potvrdil jako věcně správné. Stěžovatel namítal, že obchodní zákoník se zahájením exekučního řízení nespojuje žádné následky pro běh promlčecí lhůty, zákaz námitky promlčení se pak vztahuje toliko k řízení nalézacímu, které v dané věci vůbec neproběhlo. Ve stěžovateli rozporované části rozhodnutí ale krajský soud přisvědčil okresnímu soudu. Stěžovatel si musel být vědom své povinnosti uhradit své zbylé závazky po skončení konkurzu. Podle , došlo totiž po dobu insolvenčního řízení ke stavení běhu promlčecí lhůty.

5. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak ten jeho dovolání v záhlaví specifikovaným usnesením vyhověl pouze částečně. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné posouzení možnosti vymáhat úroky z úroků (úroky z prodlení ze smluveného úroku). Ve zbytku (v rozsahu promlčení) dovolání odmítl. Jakkoliv stěžovateli přisvědčil, že je § 408 obchodního zákoníku kogentní ustanovení, stěžovatelovy námitky dle Nejvyššího soudu neodpovídají zjištění krajského soudu. Pokud je součástí exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti uznání dluhu povinným, dochází k prodloužení promlčecí doby na 10 let, v průběhu které byl-li řádně podán návrh na výkon rozhodnutí, aplikuje se věty třetí obchodního zákoníku. Jelikož exekuční řízení bylo zahájeno včas, nemohlo dojít k promlčení pohledávky. Účinky se Nejvyšší soud nezabýval, protože i kdyby vymáhaná pohledávka byla promlčena (nedošlo by ke stavení podle ustanovení ), k námitce promlčení by se ve smyslu výše uvedeného nepřihlíželo. V dovolání předestřená judikatura pak byla pro případ stěžovatele nepřípadná.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituloval obsah svého dovolání. Namítá, že v napadeném výroku usnesení Nejvyššího soudu není dovolání vypořádáno ústavně souladným způsobem. Stěžovatel vznesl v dovolání dosud neřešené otázky, případně se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.

7. Argumentaci stěžovatele lze stručně shrnout tak, že zahájení exekučního řízení není spojeno s žádnými účinky rozhodnými pro běh promlčecí lhůty. V § 408 obchodního zákoníku zakotvený zákaz námitky promlčení se stěžovatel vztahuje pouze na nalézací řízení. Exekutorský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti má dle rozhodovací praxe jen formální charakter. K námitce promlčení uplatněné v exekučním řízení se podle obchodního zákoníku nepřihlíží. Exekutorský zápis pro svůj formální charakter není soudním nebo rozhodčím řízením, a zákaz uplatnění námitky promlčení tak ze zákona nevyplývá. Okresní soud v Šumperku ani Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, ve svých rozhodnutích ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nerespektovaly. V napadeném rozhodnutí se i Nejvyšší soud od svých předchozích právních závěrů a výkladu zákona odchýlil, aniž by toto odchýlení zdůvodnil.

8. Nejvyšší soud rovněž nezodpověděl, zda lze úroky za dobu po prohlášení úpadku dlužníka, které nelze dle v insolvenčním řízení uspokojit, považovat ve smyslu za "právo", ohledně nějž neběží po dobu insolvenčního řízení promlčecí lhůty. Podle stěžovatele tak došlo k extrémnímu odchýlení soudu od vlastní judikatury. Případ přitom přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

III. Posouzení Ústavním soudem

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

10. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471).

12. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces (a v konečném důsledku i práva na ochranu vlastnictví). K porušení těchto práv napadenými rozhodnutími však nedošlo. Pochybění Ústavní soud neshledal ani v postupu obecných soudů v řízení předcházejících jejich vydání. Stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce námitky promlčení soudem přiznaného nároku, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat otázky podústavního práva v oblasti občanského soudního řízení, ani sjednocování výkladu podústavního práva a tento úkol náleží primárně Nejvyššímu soudu (srov. , o soudech a soudcích). Projednávaný případ přitom stojí na výkladu podústavního práva.

13. Podle zjištění obecných soudů šlo mezi stěžovatelem a oprávněným vedlejším účastníkem o smluvní vztah vzniklý na základě právního jednání mezi podnikateli, což výslovně vyplývá ze samotné smlouvy o úvěru. Tu strany uzavřely dne 2. 6. 2008. Podle dokazování obecnými soudy v titulu povinný stěžovatel vůči oprávněnému vedlejšímu účastníkovi uznal závazek co do důvodu a výše. Obsahem exekutorského zápisu ze dne 3. 6. 2010 (exekučního titulu, vydaného dva roky po uzavření smlouvy) je také skutečnost, že povinný stěžovatel prodloužil promlčecí dobu k uplatnění práv z exekutorského zápisu na 10 let. Soudy přitom poukázaly na konkrétní ustanovení titulu. Obecné soudy dospěly k závěru, že jelikož exekutorský zápis byl sepsaný dne 3. 6. 2010, promlčecí doba by uplynula nejdříve za 10 let, tj. 3. 6. 2020. Exekuce stěžovatele byla nařízená usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 1. 2013, č. j. -20, tj. necelé tři roky po vydání exekučního titulu. Ve smyslu § 408 odst. 1 obchodního zákoníku proto dosud pohledávka nemohla být promlčena.

14. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku měla komplexní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. , publikovaný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené soudní praxe musí být řízení o výkon rozhodnutí přiznávajícího určité právo zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (tj. u práva na plnění závazku podle § 392 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2012, ode dne, kdy měl být závazek splněn a ode dne splatnosti pohledávky), a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. , 2 zákona obchodního zákoníku). Nemá-li se oprávněný vystavit nebezpečí následného zastavení exekuce pro promlčení podle , musí být zahájeno exekuční, případně vykonávací řízení, v desetileté lhůtě podle obchodního zákoníku. Podle posledně citovaného ustanovení skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, a to bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Citované ustanovení upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, "zakazuje" (ve prospěch věřitele) v tomto řízení uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. ).

15. Podle stěžovatele zahájením exekučního řízení nedošlo ke stavení či přerušení běhu promlčecí lhůty. Judikatura, podle které se za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba, nikoliv návrh na výkon rozhodnutí (exekuci), ale předpokládá předchozí zastavená vykonávací řízení. Skutečně platí, že podle ustálené judikatury nemohou dřívější (neúspěšně vedená) řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) obecnou desetiletou promlčecí dobu dle § 408 obchodního zákoníku prodloužit (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 30. 6. 2009). O předchozí neúspěšné uplatnění nároku se však v nyní projednávané věci nejedná. Stěžovatel je povinným v řízení, které by bývalo bylo vedeno kontinuálně, pokud by do něj svými účinky nezasáhlo insolvenční řízení. Podle Ústavního soudu obecné soudy spolehlivě zdůvodnily okolnosti rozhodné pro posouzení otázky, zda bylo exekuční řízení zahájeno včas. Desetiletá promlčecí doba zakotvená v § 408 obchodního zákoníku má povahu všeobecné promlčecí doby. To znamená, že v jejím rámci musí být zahájeno právě i řízení o výkon rozhodnutí, kterým bylo právo přiznáno. Závěr obecných soudů, že podle obchodního zákoníku dochází ke stavení promlčecí lhůty práva již pravomocně přiznaného i tím, že k soudu nebo k jinému příslušnému orgánu je podán návrh na výkon rozhodnutí, jímž bylo právo pravomocně přiznáno, proto považuje Ústavní soud za udržitelný a ústavně souladně odůvodněný.

16. Obecné soudy vzaly v úvahu, že stěžovatel jako dlužník v insolvenčním řízení neplnil své podmínky v oddlužení, úpadek povinného byl tedy následně řešen konkurzem. Konkurz byl usnesením insolvenčního soudu ze dne 29. 1. 2020 zrušen po splnění rozvrhového usnesení. K příslušenství pohledávky v podobě úroků soudy vyslovily, že byly vyčísleny pouze ke dni předcházejícímu dni úpadku. Úroky, které vzniknou z přihlášené jistiny pohledávky po úpadku dlužníka, se podle v rámci insolvenčního řízení neuspokojují. Závěr obecných soudů, že pohledávky po ukončení konkurzu zůstávají "aktivní" a že jako dlužník má stále povinnost je uhradit, neboť oprávněná má právo na úplné uspokojení svých nároků, odpovídá právní úpravě i ustálené soudní praxi. Nejvyšší soud nepochybil, když se pouze ve stručnosti vyjádřil k této otázce nadnesené v dovolání za situace, kdy její řešení považoval s ohledem na předchozí závěry za nadbytečné.

17. Pokud jde o pochybnosti stěžovatele o řádném odůvodnění rozhodnutí soudů, Ústavní soud považuje požadavek řádného odůvodnění za součást spravedlivého procesu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Jde o záruku transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů, jen díky řádnému odůvodnění lze vyloučit libovůli. V posuzované věci však Ústavní soud porušení této povinnosti neshledal.

18. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu