Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2635/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ekotech, s.r.o., sídlem Hornokrčská 33, Praha 4, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, sídlem Sokolská 505, Čerčany, adresa pro doručování Přístavní 321/14, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2021 č. j. -1046, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. -1124 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. -1272, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle a d.

2. Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem, v pořadí druhým, rozhodl o povinnosti žalované (SPS engineering, s.r.o.) zaplatit stěžovatelce 2.036.732,38 Kč s příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu v rozsahu 4.874.243,74 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl nárok na příslušenství z částky 6.910.976,12 Kč od 31. 12. 2011 do 9. 8. 2012 (výrok III.); zastavil řízení v rozsahu nároku na příslušenství z částky 6.910.976,12 Kč od 23. 6. 2013 do 22. 12. 2013 (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. až VII.).

3. K odvolání stěžovatelky i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. týkající se přiznané jistiny ve výši 2.036.732,38 Kč v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4.574.243,74 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III. potvrzuje; v části výroku I. týkající se přiznaného příslušenství se mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce v obecné lhůtě úrok z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částky 2.036.732,38 Kč od 10. 8. 2012 do 22. 6. 2013 a od 23. 12. 2013 do zaplacení (výrok I.); dále rozhodl, že ve zbývající části výroku II.. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 300.000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok II.), že ve výroku IV. zůstává rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním nedotčen (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).

4. Dovolání stěžovatelky i žalované Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především nesouhlasí s tím, že dovolací soud se meritorně nezabýval jejím dovoláním a odmítl je jako nepřípustné. Podle stěžovatelky dovolací soud účelově dovodil, že z obsahu jejího dovolání nevyplývá žádná konkrétně specifikovaná právní otázka, která by splňovala podmínky náležitého vymezení dovolací otázky a mohla tak být předmětem dovolacího přezkumu. Stěžovatelka má naopak za to, že takové otázky vymezila. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, jak dovolací soud posoudil obsah jejích dalších podání, které učinila po uplynutí lhůty k podání dovolání. Na podporu své argumentace odkazuje na jiný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci stěžovatelky a namítá, že při formulování přípustnosti dovolání postupovala v nyní posuzované věci obdobně jako v předchozím dovolání, kdy Nejvyšší soud jejímu dovolání vyhověl. Dále stěžovatelka odkazuje na dovolání jejího právního zástupce v jiných případech, v nichž podle jejího názoru byly předpoklady přípustnosti formulovány obdobně, a dovolání byla meritorně projednávána. Nad rámec těchto námitek ústavní stížnost neobsahuje další argumentaci, kterou by stěžovatelka neuplatnila již v předchozím řízení.

6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

8. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka ji směřuje především proti rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako vadné, neboť dospěl k závěru, že jednak nevymezila žádnou konkrétně specifikovanou právní otázku, která by podle a 3 mohla být předmětem dovolacího přezkumu a své úvahy zakládala na vlastních skutkových závěrech a tvrzeních, či pouze argumentovala nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Ve vztahu k části dovolání směřující k nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud poukázal na to, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle přípustné. K obsahu podání učiněných stěžovatelkou po uplynutí lhůty k podání dovolání, dovolací soud s odkazem na svou judikaturu konstatoval, že doplní-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil, v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet.

9. Ústavní soud k odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl a musel napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění, či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v , vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně téhož zákona.

10. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatelka, pouze její tvrzení o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu

sp. zn.

, v němž uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."

11. To se však v nyní posuzované věci nestalo. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ohledně napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Z tohoto důvodů nejsou případné ani odkazy stěžovatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné její věci či v jiných případech, neboť jde-li o posouzení přípustnosti dovolání, je nutné hodnotit splnění podmínek stanovených v v každém případě individuálně.

12. V posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud u každé jednotlivé otázky předestřené stěžovatelkou v dovolání srozumitelně a řádně objasnil, proč nemůže založit přípustnost dovolání. Konstatoval, že v části dovolání označené "a) právní posouzení smluvního vztahu mezi účastníky" stěžovatelka totiž své úvahy staví na vlastních skutkových závěrech a tvrzeních, pro které v dovolání argumentuje, přičemž taková dovolací námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Pokud jde o část dovolání označené jako "b) právní posouzení jednotlivých faktur" dovolací soud uvedl, že stěžovatelka pouze přebírá rozsáhlé pasáže obsažené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že jimi zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud přejal. Část dovolání označené jako "c) žalobce zásadně nesouhlasí se započtením údajné pohledávky žalovaného" a část "d) splatnost nároku" a navazující pasáže pak představují pouze vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s dílčími částmi odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky a v podrobnostech postačí zejména odkázat na odůvodnění napadeného usnesení.

13. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud použil způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů. Ústavní soud proto neshledal v postupu Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání, žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje znaky libovůle, překvapivosti, nepředvídatelnosti, ani přílišný formalistický postup.

14. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Z napadených rozhodnutí je rovněž zřejmé, že vycházejí z pečlivého a přiměřeně rozsáhlého dokazování. Na ústavní rovině Ústavní soud žádná pochybení neshledal; ostatně stěžovatelka k těmto rozhodnutím ani žádné ústavněprávní argumenty neuvádí.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu