Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2502/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, č. j. -694, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, č. j. -650, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 4. 2022, č. j. -608, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni (dále jen " ") a Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle , 2, 3 písm. c) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání blíže popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí byl stěžovatel podle tr. zákoníku za užití , odst. 3 a , 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 250 Kč (25 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku nalézací soud dále stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 5 000 Kč. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 27. 10. 2016, č. j. Zt 98/2016-28. Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel odvolání. Napadeným výrokem I. rozsudku krajského soudu došlo podle , d), odst. 2 tr. ř. ke zrušení rozsudku okresního soudu a rozhodoval ve věci v odsuzující části podle znovu (fakticky došlo pouze k přeformulování skutkové věty). Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením podle tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

3. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným pouze na základě úředního záznamu ze dne 23. 10. 2015 podepsaného nprap. J. S. (dále jen "úřední záznam") a na základě opakovaného výslechu svědka (policisty nprap. J. S.) před soudem. Úřední záznam dokumentoval proběhlý telefonní hovor mezi nprap. S. a stěžovatelem. Soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že úřední záznam lze s ohledem na charakter trestné činnosti použít jako důkaz. Dovodily, že se jedná o listinný důkaz a není pochyb o tom, že co je v úředním záznamu uvedeno, je pravda. Stěžovatel však od počátku trestního řízení uvádí, že s nprap. S. nehovořil, a proto nemůže být úřední záznam pravdivý. Současně ani nprap. S. si ve svých výpovědích před soudem na obsah úředního záznamu nepamatoval a pouze vypověděl, že pokud některé skutečnosti uvedl v úředním záznamu, pak budou pravdivé. Tuto skutečnost hodnotí stěžovatel jako přinejmenším nedostačující, úřední záznam neměl být vůbec jako důkaz proveden a soudy z něj neměly vycházet.

4. Nadto stěžovatel uvádí, že přestože je úřední záznam jediným a hlavním usvědčujícím důkazem o vině stěžovatele, stěžovatel při jeho pořizování nebyl v rozporu s , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, poučen o svých právech a povinnostech. Úřední záznam měl být vyhodnocen jako procesně nepoužitelný, a to právě proto, že osoba, se kterou nprap. S. hovořil, nebyla o svých právech nijak poučena, nebyla nijak ověřena její totožnost (a pouhé představení se jménem stěžovatele je nedostatečné), úřední záznam není stěžovatelem podepsán a nejsou uvedeny časové údaje, kdy telefonní hovor proběhl a jak dlouho trval. Nprap. S. se tedy zachoval krajně neprofesionálně a toto jeho profesní selhání rozhodně nelze klást k tíži stěžovatele. Stěžovatel rovněž tvrdí, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy. S neprovedením navrhovaných důkazů se přitom soudy vypořádaly velmi stroze, a to aniž by reagovaly na argumenty stěžovatele, proč právě takové důkazy k provedení navrhuje.

5. Stěžovatel má za to, že postupem soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, v důsledku čehož byl pravomocně odsouzen na základě telefonátu s policejním orgánem, resp. na základě úředního záznamu, který byl o tomto hovoru sepsán. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy jsou účastníkům řízení známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle .

8. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z y, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

9. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn., nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014,

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019,

sp. zn.

].

10. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatel věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na soudní ochranu ( y), představuje jím použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.

11. V trestním řízení rovněž platí zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo. Při respektování těchto zásad musí být v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009,

sp. zn.

(N 7/52 SbNU 73), nebo nález ze dne 5. 3. 2010,

sp. zn.

(N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006,

sp. zn.

(N 167/42 SbNU 407)].

12. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

13. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.

14. Stěžovatel brojí především vůči hodnocení důkazů, které podle něj nebyly dostatečné pro to, aby byl uznán vinným. Zejména brojí proti tomu, že k závěru o vině dospěly soudy jen na základě úředního záznamu (viz výše). Na tomto místě však Ústavní soud konstatuje, že závěry o vině stěžovatele nejsou založeny jen na stěžovatelem zpochybňovaném úředním záznamu a na výpovědi jediného svědka - policisty, který měl úřední záznam sepsat a se stěžovatelem vést telefonní hovor, jak se stěžovatel snaží dovodit, ale na celé řadě dalších provedených důkazů, které spolu tvořily ucelený a navzájem navazující řetězec, který ve svém důsledku vyloučil jakoukoliv pochybnost o vině stěžovatele a takto jej zcela usvědčily (viz zejména bod 27 napadeného rozsudku okresního soudu). Soudy rovněž dostatečně objasnily, proč byl stěžovatelem tolik zpochybňovaný úřední záznam procesně způsobilým důkazem (viz odst. 28 napadeného rozsudku okresního soudu a odst. 134 napadeného rozsudku krajského soudu).

15. K neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů se pak nalézací soud dostatečně vyjádřil (viz odst. 27 napadeného rozhodnutí), pročež se nemůže jednat o opomenuté důkazy tak, jak je ve své doktríně chápe Ústavní soud. Soudy totiž dospěly k závěru, že provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů by bylo nadbytečné, a tyto své závěry dostatečně odůvodnily.

16. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti představil pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti ( y) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.

17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2023

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu