Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2047/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022, č. j. -438, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020, č. j. , 264/2020-385 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. března 2018, č. j. -262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Slavomíra Matouška a Mgr. Vladimíry Halperin Matouškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení dědiců, s nimiž se bude nadále jednat v řízení o dědictví po Aloisi Matouškovi, zemřelém dne 28. 10. 1980 bez závěti.

2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že v řízení o dědictví bude dále jednat s vnukem zůstavitele Slavomírem Matouškem, vnučkou Mgr. Vladimírou Halperin Matouškovou (vedlejší účastníci) a vnukem JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D. (stěžovatel). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že po právní moci rozhodnutí, kterým bylo dříve skončeno řízení o dědictví, se objevil další majetek zůstavitele, který bylo nutno projednat. Z dřívějšího spisu bylo zároveň zjištěno, že jako dědicové I. dědické skupiny podle , , ve znění ke dni úmrtí zůstavitele, přicházeli v úvahu uvedení tři vnuci. Stěžovatel v řízení namítal dědickou nezpůsobilost prvního vedlejšího účastníka. Tvrdil, že vzhledem k tomu, že tento vedlejší účastník v dřívějším dědickém řízení uvedl vědomě nepravdu o tom, že je jediným v úvahu přicházejícím dědicem, dopustil se trestného činu proti zůstavitelovým dětem a zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle. Obvodní soud stěžovatelově námitce nepřisvědčil a uzavřel, že jednání prvního vedlejšího účastníka nebylo možno posoudit jako zavrženíhodné jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle již jen proto, že zůstavitel žádnou poslední vůli o určení konkrétních dědiců neprojevil. Rozhodl proto, že v řízení o dědictví bude jednat se všemi třemi vnuky, jak je uvedeno výše; první vedlejší účastník se nedopustil ani namítaného zavrženíhodného jednání, ani úmyslného trestného činu, který by mohl být relevantní pro toto řízení.

3. Proti napadenému usnesení obvodního soudu, stejně jako proti II. výroku jeho usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. -279, jímž byla opravena v napadeném usnesení nesprávně uvedená adresa stěžovatele, podal stěžovatel odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením tak, že napadené usnesení obvodního soudu i II. výrok opravného usnesení ze dne 4. 5. 2018 potvrdil. Obvodní soud podle něho dospěl ke správnému závěru o nedůvodnosti námitky dědické nezpůsobilosti prvního vedlejšího účastníka, neboť z pouhé skutečnosti, že tento vedlejší účastník v řízení o dědictví původně neuvedl žádné spoludědice, nelze usuzovat, že se dopustil jednání, které by ho činilo nezpůsobilým dědit po zůstaviteli. Obvodní soud rovněž správně stanovil okruh dědiců.

4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že ho odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelem vznesenou otázku dědické nezpůsobilosti účastníka řízení městský soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zbývající stěžovatelem předložené otázky se míjely s obsahem napadeného rozhodnutí městského soudu, případně na nich toto rozhodnutí nezáviselo.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy se snažily mu ztížit přístup k účinným opravným prostředkům, zbavit jej procesních práv a úzkostlivě se vyhýbaly systémovým selháním soudní soustavy. Orgány veřejné moci se na stěžovateli dopouštějí trestné činnosti, nereagují na jeho argumenty, jejich činností je dlouhodobě perzekuován. Obšírně popisuje konkrétní jednání obecných soudů v jiných soudních řízeních, jichž byl nebo je účastníkem, a namítá pochybení i dalších orgánů, v neposlední řadě státních zastupitelství či Generální inspekce bezpečnostních sborů. Podstatu argumentace, která se vztahuje přímo k napadeným rozhodnutím, lze shrnout tak, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soudy posoudily námitku dědické nezpůsobilosti prvního vedlejšího účastníka.

6. Z popsaných důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zaručených zejména v d (dále jen " "), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu y znemožněny", a žádá o přednostní projednání věci podle , o Ústavním soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje . Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

8. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti současně toho, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu y znemožněny", není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [ ]. Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje (přiměřeně srov. usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o dřívějších ústavních stížnostech téhož stěžovatele, např. ze dne 11. 5. 2021,

sp. zn.

, nebo ze dne 29. 11. 2022

sp. zn.

).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud předesílá, že většina stížnostní argumentace nijak nesouvisí s posuzovanou věcí a stěžovatel pochybení vytýkaná orgánům veřejné moci formuluje buď zcela obecně, nebo se vztahují k jiným soudním řízením. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že se na něj stěžovatel opakovaně obrací s ústavními stížnostmi podobného obsahu.

10. Námitky vztahující se k rozhodnutím, která jsou předmětem tohoto řízení, neobsahují ústavněprávní argumentaci, která by mohla vést ke konstatování porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a ke zrušení napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že není další přezkumnou instancí v soustavě soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění učiněná obecnými soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je podaný výklad práva slučitelný s ústavním pořádkem (např. nález ze dne 25. 9. 2007,

sp. zn.

).

11. K napadeným rozhodnutím postačí souhrnně konstatovat, že jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněna a je v nich srozumitelně vysvětleno, z jakých konkrétních důvodů nebylo namístě vyhovět stěžovatelově námitce o dědické nezpůsobilosti prvního vedlejšího účastníka. Způsob, jakým se soudy vypořádaly s jednotlivými námitkami, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, je přezkoumatelný a z ústavněprávního hlediska mu není co vytknout.

12. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

13. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil v nejkratší možné lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu