Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2316/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem Budínova 67/2, Praha 8, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2023 č. j. -292, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března 2022 č. j. -275 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. září 2021 č. j. -247, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva podle a d.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, dne 5. 2. 2013 uzavřela stěžovatelka se žalovanou zdravotní pojišťovnou Smlouvu č. 26257/13 o poskytování a úhradě zdravotních služeb pro poskytovatele lůžkové péče (dále jen "Smlouvy") podle , obchodní zákoník (dále jen " "). Dne 13. 3. 2015 uzavřely smluvní strany Dodatek č. 24 ke Smlouvě (dále jen "Dodatek") na úhradu zdravotních služeb v roce 2015 podle , (dále jen " "). Vyúčtování zdravotních služeb za rok 2015 bylo stěžovatelce doručeno dne 1. 7. 2016.

3. Dne 1. 7. 2020 podala stěžovatelka proti zdravotní pojišťovně žalobu na zaplacení částky ve výši 4 818 788 Kč s příslušenstvím, kterou okresní soud zamítl. Nalézací soud dospěl k závěru, že strany se v Dodatku dohodly, že se jejich práva a povinnosti řídí a proto je námitka promlčení vznesená žalovanou důvodná, neboť dne 1. 7. 2019 uplynula tříletá promlčecí doba podle . V daném případě tedy nelze aplikovat čtyřletou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle odmítl.

4. Stěžovatelka namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení. Dle stěžovatelky soudy stanovily podmínky pro uplatnění práva odlišně od zákonných mezí; soudy nalézací a odvolací tím, že vydaly rozhodnutí, kde konstatovaly promlčení uplatňovaného nároku z důvodu aplikace práva, které dovodily proti zákonným mezím ustanovení , a Nejvyšší soud tím, že odmítl dovolání v rozporu s , i přes jeho zjevnou přípustnost.

5. Ústavní soud je dle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. Podstatou sporu v daném případě je, zda původní závazkový vztah smluvních stran uzavřený podle obchodního zákoníku se i po 1. 1. 2014 nadále řídí tímto zákonem, nebo se v důsledku uzavřeného Dodatku zcela či zčásti řídí . Ustanovení umožňuje smluvním stranám dohodnout si, že se jejich práva a povinnosti budou řídit . Obecné soudy dostatečně osvětlily, že pokud smluvní strany výslovně uvedou, že dodatek uzavírají podle , pak nelze než dovodit, že tímto ujednáním si smluvní strany dohodly režim pro všechny závazky plynoucí z tohoto dodatku smlouvy, které nejsou upraveny samotnou smlouvou ve znění uzavřeného Dodatku.

7. Stěžovatelka vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a to výklad toho, zda uzavřením Dodatku podle , se všechny závazky plynoucí z tohoto Dodatku Smlouvy, které nejsou upraveny samotnou smlouvou, řídí ; argumentace stěžovatelky tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

8. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že Ústavní soud v zásadě nepřezkoumává obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. usnesení ze dne 13. 9. 2012

sp. zn.

nebo ze dne 2. 6. 2020

sp. zn.

). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání obsahuje zřetelně formulovaný důvod, proč došlo k jeho odmítnutí pro nepřípustnost a je dostatečně individualizováno na případ stěžovatelky. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč toto rozhodnutí zrušit. Tento důvod kvalifikovaným způsobem nevymezuje ani stěžovatelka.

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelčinými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění její ústavní stížnosti.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu