Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 72/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Lichnovského, zastoupeného Mgr. Vilémem Kinem, advokátem, sídlem Na Podkovce 282/12, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. -103, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2021 č. j. -75 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. března 2021 č. j. -34, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Jiřiny Olšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení a y, dále , a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice ke směně v I. výroku rozsudku specifikovaných pozemků, dále zaplacení 1 000 Kč a vyklizení pozemku, jehož označení mělo být doplněno podle geometrického plánu, vedlejší účastnicí.

3. Okresní soud zjistil, že dne 16. 4. 1946 byla mezi právními předchůdci stěžovatele a vedlejší účastnice sepsána nazvaná "Protokol a smlouva" (dále jen "protokol a smlouva" nebo "dohoda"), podle níž mělo dojít ke směně pozemku právního předchůdce stěžovatele a části pozemku právního předchůdce vedlejší účastnice. Dále okresní soud zopakoval, že stěžovatel se nejdříve žalobou domáhal určení vlastnického práva k příslušné části pozemku z titulu vydržení. Tuto žalobu okresní soud zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. -29. Podle tohoto rozsudku stěžovatel nedržel předmětnou část pozemku a nemohl být v dobré víře, že ji užívá jako vlastník vzhledem k domnělému titulu - protokolu a smlouvě, u nějž shledal neurčitost předmětu. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 1. 2018 č. j. -57, který nadto konstatoval, že protokol a smlouvu lze posoudit spíše jako dohodu právních předchůdců účastníků o budoucí úpravě vlastnických vztahů. Dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty.

4. Po neúspěchu v řízení o určení vlastnického práva okresní soud v řízení o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (viz výše) dospěl k závěru, že neexistuje zákonná ani smluvní povinnost vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem jím navrhovanou smlouvu. Stěžovatel dovozoval z jejího sdělení z roku 1985, že se dostaví na středisko geodézie s panem Lichnovským, "aby věc vyřídili" k vůli, která měla být vedlejší účastnicí projevena, ale nebyla "dotažena do konce". Zároveň také doplnil, že se v roce 1985 s vedlejší účastnicí pouze "neformálně bavili, že celou věc musí dát do pořádku", ale žádnou smlouvu neuzavřeli. Ať už se ale měla vedlejší účastnice vyjádřit o "vyřešení věci" směrem k tehdejšímu Středisku geodézie nebo vést neformální rozhovor se stěžovatelem o tom, že "věc dají do pořádku", je již z žalobních tvrzení zřejmé, že neexistuje závazek vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu ve znění podle žalobního petitu. Okresní soud podotkl, že i kdyby na přelomu roku 1985 a 1986 vedlejší účastnice učinila právní jednání, kterým by projevila vůli k uzavření smlouvy se stěžovatelem, resp. kterým by se zavázala uzavřít budoucí smlouvu o směně pozemků, muselo by toto právní jednání mít podstatné obsahové a formální náležitosti, které má mít budoucí smlouva, což nemělo. Právním základem tvrzené povinnosti vedlejší účastnice nemůže být ani protokol a smlouva; toto právní jednání označil okresní soud za neurčité v jeho předmětu již v předchozím řízení (viz výše bod 3), od čehož nebyl důvod se odchýlit. Ostatní nároky byly zamítnuty, neboť jejich posouzení záviselo na rozhodnutí o nahrazení projevu vůle.

5. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu, neboť se s ním ztotožnil. K námitce o nesprávnosti protokolu z jednání před okresním soudem krajský soud uvedl, že jelikož se ústní jednání zaznamenávalo ve formě zvukového záznamu, protokoluje soud toliko podstatný, nikoli doslovný obsah jednání. K další námitce konstatoval, že bylo-li na základě tvrzených skutečností a provedených důkazů možno věc rozhodnout, nebyl důvod stěžovatele poučovat podle a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Namítal-li stěžovatel, že neznal skutkovou verzi vedlejší účastnice, lze zhodnotit, že je to on, kdo vymezuje předmět řízení; okresní soud o takto skutkovými tvrzeními a žalobním petitem vymezených předmětech řízení rozhodl.

6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; mimo jiné také v souladu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu mezi týmiž účastníky v řízení o žalobě stěžovatele o určení vlastnického práva - usnesením ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. (viz výše bod 3).

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel tvrdí, že povinnost vedlejší účastnice ke směně pozemků plyne především z protokolu a smlouvy. Soudy opomněly, že protokol a smlouva sice není bezvadným právním jednáním, nemusí však být jednáním neplatným. Strany protokolu a smlouvy i jejich právní nástupci totiž pozemky oplotili a konsenzuálně užívali, čímž byl předmět dohody konkretizován. Soudy také měly upřednostnit výklad protokolu a smlouvy, který ústí v její platnost, jsou-li možné oba výklady; nadto jde-li o výklad, který zohledňuje skutečnou vůli stran, nikoli pouze text dohody. Dále stěžovatel zdůrazňuje zohlednění zásady, že smlouvy se mají dodržovat. Stěžovatel je toho názoru, že i kdyby povinnost vedlejší účastnice neplynula z uvedených skutečností, měla by plynout ze zájmu na spravedlivém a funkčním uspořádání právních poměrů účastníků. Nejvyšší soud údajně nevzal v potaz, že princip autonomie vůle nesvědčí pouze vedlejší účastnici, ale co se týká protokolu a smlouvy naopak stěžovateli. V posledku stěžovatel namítá procesní vady rozhodnutí okresního soudu; především nevyhotovení znaleckého posudku, neúplnost protokolu o ústním jednání a absenci poučení podle

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu (dále jen ""). Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y) a nepřísluší mu dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ostatní aspekty rozhodování (vedení řízení, hodnocení důkazů, výklad běžných zákonů apod.) se nacházejí mimo působnost Ústavního soudu, který není další instancí obecné justice, nýbrž (specializovaným) soudním orgánem ochrany ústavnosti (y).

10. Ústavní soud zastává názor, že již z výše podaného je při srozumitelných odůvodněních napadených rozhodnutí dostatečně patrné, že stěžovatelova ústavně zaručená práva porušena být nemohla. Ústavní soud proto nepovažuje za hospodárné znovu opakovat ústavně souladné důvody, na nichž spočívají napadená rozhodnutí. Soudy zřetelně a jednoznačně odůvodnily, že stěžovatelovo žádání musí plynout z právního jednání stran nebo z právního předpisu. V posuzované věci bylo jednoznačné, že kýžená povinnost vedlejší účastnice z ničeho neplyne. Neurčitost protokolu a smlouvy byla zjištěna již v předchozím řízení o určení vlastnického práva a byla přezkoumatelně reprodukována i v nyní napadeném rozsudku okresního soudu. Stěžovatelova teze o možné vadnosti, ale domnělé platnosti dohody je bez významu, byl-li její předmět sjednán neurčitě. Od tohoto jednoznačného řešení se pak nutně odvíjí i zjevná neopodstatněnost ostatních stěžovatelových námitek, a to včetně názoru o nutnosti výkladu dohody tak, aby ji bylo možno považovat za platné právní jednání. Stěžovatel zjevně pomíjí pravou podstatu zásady autonomie vůle, opakovaně řádně vysvětlenou obecnými soudy, kterou vykládá toliko se zřetelem k jemu zamýšlenému následku; nezohledňuje, že při následování jeho pojetí této zásady by se práva vedlejší účastnice mohla stát předmětem libovůle.

11. K namítaným procesním vadám Ústavní soud dodává, že neplynul-li stěžovatelův nárok již jen z jeho žalobních tvrzení, je také v souladu s ústavním pořádkem odůvodněn závěr okresního soudu o nadbytečnosti provádění dalších důkazů. Kromě v napadených rozhodnutích uvedeného lze doplnit, že rozhodnutí okresního soudu mohlo být pro stěžovatele jen sotva překvapivé, byl-li se stěžejními důvody pro zamítnutí žaloby v podstatě seznámen již v předchozím řízení o určení vlastnického práva.

12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2023

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu