Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2394/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zdeňky Kubíček Martinkové, zastoupené Mgr. Ondřejem Skálou, advokátem se sídlem Chmelova 357/II, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2023, č. j. -125, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2022, č. j. -94, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y ("Ústava") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (" "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v a 36 d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zejména tvrdí, že napadená rozhodnutí neobsahují přezkoumatelná odůvodnění a žalovanému Královehradeckému kraji byla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv se jí výslovně vzdal.

2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 49 716 Kč s úrokem z prodlení, a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 900 Kč. Konstatoval, že stěžovatelka je vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku a žalovaný je vyšším územně samosprávným celkem zajišťujícím dopravní obslužnost ve smyslu , o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů (" "). Stěžovatelka tvrdila, že její pozemek byl po určité období využíván k otáčení a stání autobusů, ačkoliv k takovému užívání jejího pozemku neexistoval právní důvod. Žalovaný se tak na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatil podle , . Okresní soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. Žalovaný totiž nezískal majetkový prospěch užíváním pozemku stěžovatelky, a proto se na její úkor nemohl obohatit. Pro rozhodnutí věci je naopak podstatné, kdo konkrétně užíval pozemek stěžovatelky bez právního důvodu (tedy i bez poskytování přiměřené náhrady za takové užívání), přičemž to nebyl žalovaný, ale jednotliví dopravci, kteří pro žalovaného zajišťovali dopravní obslužnost podle

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Krajský soud zejména zdůraznil, že byl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci a věc byla rovněž správně posouzena právně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že za situace, kdy je pozemek užíván odlišným subjektem od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného titulu, vzniká prospěch tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to cokoliv hradil. Obohaceným v dané věci přitom nebyl žalovaný, ale obchodní společnosti provozující silniční osobní dopravu, jejichž řidiči využívali pozemek stěžovatelky k otáčení autobusů nebo k parkování. K bezdůvodnému obohacení těchto společností přitom docházelo již tím, že bez právního důvodu užívaly předmětný pozemek. Případné majetkově benefity, které by z takové činnosti sekundárně vznikly i žalovanému, mají ve skutečnosti původ ve smlouvě uzavřené mezi ním a takovými dopravními společnostmi, a nikoliv v protiprávním užití cizího pozemku. I při zohlednění tohoto aspektu (tzn. zprostředkovaného beneficia ve prospěch žalovaného) stěžovatelčina žaloba nemohla být úspěšná, neboť ani tím by nebyla napravena absence pasivní věcné legitimace.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že závěr obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného není správný a nelze touto optikou hodnotit náležitosti její žaloby, neboť autobusy zajišťující dopravní obslužnost dle byly označeny zřetelným nápisem žalovaného. Žalovaný rovněž stanovuje přesnou trasu linek s tím, že otáčení autobusů na pozemku stěžovatelky žalovanému ušetřilo platbu za tarifní kilometry pro jednotlivé dopravní společnosti. Navíc poté, co stěžovatelka zahájila v dané věci konkrétní právní kroky, byl to žalovaný, kdo se podílel na dohodě na novém místě, kde se autobusy otáčejí, za což je příslušnou obcí poskytována finanční náhrada. Není tedy důvod, aby taková náhrada nebyla poskytována i stěžovatelce. K prokázání uzavření předmětné dohody a faktického stavu, že docházelo k užívání stěžovatelčina pozemku bez řádného důvodu, obecné soudy neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, je úkolem Ústavního soudu výlučně jeho přezkum z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Nad rámec tohoto obecného východiska Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky uvádí, že tato se poněkud míjí s podstatou odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

9. Předně, ratio decidendi napadených rozhodnutí nespočívalo v tom, zda se skutečně žalovaný podílel na uzavření smlouvy, která přesunula stanoviště pro otáčení autobusů z pozemku stěžovatelky na pozemek jiný, a že využívání pozemku stěžovatelky žalovanému umožnilo snížit náklady za platbu tarifních kilometrů. Obecné soudy totiž konstatovaly, že podstata nově uzavřené smlouvy vztažené k místu, kde se nyní autobusy otáčejí, je jiná.

10. Podstata argumentace obecných soudů totiž spočívá v oddělení smluvního vztahu mezi žalovaným a dopravci na straně jedné a stěžovatelkou a tím, kdo její pozemek reálně využívá (a tím se eventuálně obohacuje) na straně druhé. Jde tedy o dopravní společnosti, s nimiž žalovaný uzavřel příslušné smlouvy o dosažení dopravní obslužnosti, a které z využívání pozemku stěžovatelky profitovaly. Řečeno jednoduše: je nutno vyjít z toho, že žalovaný se za daných okolností nemůže dopouštět bezdůvodného obohacení stěžovatelkou tvrzeným užíváním jejího pozemku bez právního důvodu, bylo-li naplnění dopravní obslužnosti realizováno na základě smlouvy mezi žalovaným a dopravci. Aniž by Ústavní soud jakkoliv hodnotil, zda žalovaný měl z otáčení autobusů na pozemku stěžovatelky alespoň zprostředkovaný prospěch, rozhodující je, že ani tato případná eventualita nemůže ničeho změnit na tom, že to nebyl žalovaný, kdo pozemek stěžovatelky fakticky využíval bez právního důvodu. Tento právní závěr obecných soudů shledává Ústavní soud logický a nemá k němu z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti žádné zásadnější výhrady.

11. Rovněž neopodstatněnou shledal Ústavní soud námitku, která se týká neprovedení některých důkazů, navržených stěžovatelkou. Jak se totiž podává z odůvodnění rozsudku krajského soudu, soud vysvětlil důvody, pro které nebyly některé důkazy provedeny (bod 19) a nenastala tak situace označovaná jako tzv. opomenuté důkazy, která v konkrétním případě může skutečně dosahovat až protiústavní intenzity. Tato situace ovšem vznikne teprve tehdy, neprovede-li soud navržené důkazy a současně ani rozumně nevyloží, z jakých důvodů tak neučinil (např. považoval navržené důkazy za nadbytečné, nevěrohodné atp.). Krajský soud totiž vysvětlil, že samotná existence zákonné povinnosti žalovaného zajistit dopravní obslužnost nemůže mít žádný význam pro právní vztah plynoucí z bezdůvodného obohacení: proto není pro rozhodnutí v tomto případě podstatným ani obsah smlouvy mezi žalovaným a dopravcem, resp. výslech jednatele dopravce.

12. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy žalovanému přiznaly náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, resp. 600 Kč, byť tento se náhrady nákladů řízení údajně vzdal (k tomu stěžovatelka předložila protokol z jednání před okresním soudem, kde je skutečně uvedeno, že žalovaný se náhrady nákladů před okresním soudem vzdává), Ústavní soud uvádí, že i pokud by oba soudy při řešení této otázky skutečně pochybily (třeba i prostým přehlédnutím), je třeba vycházet z ustálené judikatury zdejšího soudu, která je k eventuálnímu zásahu do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení (zvláště ve zcela bagatelní výši, jako je tomu v nyní posuzovaném případě) velmi zdrženlivá (srov. k tomu např. usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 9. 2021; rozhodnutí jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz).

13. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti netvrdí v podstatě žádnou okolnost, která by naznačovala, že uvedené pochybení obecných soudů má vzhledem ke konkrétním okolnostem stěžovatelčina případu ústavněprávní relevanci; stěžovatelka se omezuje na prosté konstatování, že obecné soudy se takového pochybení v její věci dopustily. Takto vedená argumentace - zvláště vzhledem k naznačeným východiskům plynoucím z ustálené judikatury Ústavního soudu - však nemůže být bez dalšího úspěšná. Proto Ústavní soud nezrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí ani v rozsahu těch výrokových částí, vztahujících se k náhradě nákladů řízení.

14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2023

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu