Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2367/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Veroniky Křesťanové a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Petra Poskočila a 2) Ing. Libuše Poskočilové, oba zastoupeni Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. -58, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2021, č. j. -27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] stěžovatelé brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen " "), neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva na přístup k soudu podle d (dále jen " "), práva na soudní ochranu podle y a práva na ochranu vlastnictví zaručeného y.

2. Podané ústavní stížnosti předcházelo správní řízení a následné řízení před správními soudy. Stěžovatelé v tomto řízení tvrdili, že Městský úřad Horažďovice vydal jako správní orgán I. stupně rozhodnutí o povolení k nakládání s podzemními vodami, a to přestože pro jeho vydání údajně nebyly splněny zákonné podmínky, neboť žadatel o vydání rozhodnutí k žádosti nepřipojil doklad o vlastnickém či jiném právu k pozemkům nakládáním s vodami dotčeným. Problém stěžovatelé spatřují v tom, že vodní zdroj se nachází na jejich pozemku; přesto nebyli účastníky správního řízení o žádosti o povolení k nakládání s podzemními vodami. Z tohoto důvodu se o rozhodnutí správního orgánu I. stupně dozvěděli až po lhůtě pro podání žaloby. Jedinou možností, jak mohli upozornit na vydání nezákonného rozhodnutí, proto bylo podat podnět k provedení přezkumného řízení podle , .

3. Stěžovatelé podali ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje (dále jen "KÚ"), který byl příslušný k projednání, hned několik podnětů, neboť prý KÚ napoprvé jejich námitky nepochopil. Tak se stalo, že podle uplynula i roční objektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení a KÚ se námitkami stěžovatelů nakonec vůbec nezabýval. Toto vyrozumění KÚ o nezahájení přezkumného řízení napadli stěžovatelé u krajského soudu, který napadeným rozhodnutím žalobu odmítl s odůvodněním, že sdělení o nezahájení přezkumného řízení není rozhodnutím ve smyslu , (dále jen " "). Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že si jsou vědomi okolnosti, že na zahájení přezkumného řízení není právní nárok, přesto však postup KÚ rozporovali, když uvedli, že KÚ byl opakovaně upozorněn na to, že jemu podřízený správní orgán nepostupoval v řízení o žádosti o povolení k nakládání s podzemními vodami v souladu se zákonem. Tímto nezákonným postupem byli stěžovatelé prokazatelně zkráceni na svém vlastnickém právu. Přesto KÚ neučinil jediný právní úkon, kterým by tuto nezákonnost napravil. O nezákonnosti rozhodnutí podřízeného správního orgánu se KÚ údajně dozvěděl prokazatelně ještě před uplynutím prekluzivní lhůty, a to z podnětů stěžovatelů. KÚ na tyto podněty sice reagoval, avšak námitky stěžovatelů nechal bez povšimnutí, resp. je vyložil zcela jinak, než byly míněny. Třetí podnět stěžovatelé pak skutečně podali až po uplynutí prekluzivní lhůty, ovšem jednalo se již o navazující "korespondenci" mezi stěžovateli a KÚ. Stěžovatelé tedy celkem třikrát KÚ upozornili na nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a přesto KÚ přezkumné řízení nezahájil. Správní soudy následně dovodily, že sdělení KÚ o nezahájení přezkumného řízení z důvodu uplynutí zákonné prekluzivní lhůty nesplňuje náležitosti rozhodnutí ve smyslu , a proto žaloba směřující proti takovému sdělení je nepřípustná. Se závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil, přičemž odkázal na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle níž neexistuje veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného řízení.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále argumentují tím, že KÚ byl opakovaně upozorněn na nezákonné rozhodnutí a z dikce ustanovení a násl. dokonce dovozují povinnost KÚ zahájit přezkumné řízení. Namítají, že soudy upřednostnily ochranu zjevně nezákonného správního rozhodnutí před ochranou jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Napadenými rozhodnutími došlo k aprobaci zneužití práva ze strany orgánů veřejné moci, což vedlo k absurdním a pro stěžovatele k nespravedlivým důsledkům. Proto navrhují, aby byla napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu zrušena.

6. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh správního řízení je účastníkům řízení znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných (zde správních) soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z konstantní judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007,

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li zatížen nepřípustnou libovůlí. Takovéto pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

9. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění závěru správních soudů o odmítnutí žaloby stěžovatelů zcela odpovídá zákonné úpravě, judikaturní praxi správních soudů a je i ústavně konformní.

10. Zejména je nutno zdůraznit závěr Nejvyššího správního soudu, že rozhodnutí vedlejšího účastníka není rozhodnutím podle , přičemž toto rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno, což následně a logicky způsobuje nepřípustnost žaloby a nutnost jejího odmítnutí. Ústavní soud proto konstatuje, že jde o návrh, u něhož není splněn základní předpoklad pro poskytnutí ochrany ve správním soudnictví, totiž dotčení na subjektivním veřejném právu stěžovatelů, kterým by měla být správními soudy ve správním soudnictví poskytnuta ochrana. Lapidárně řečeno, stěžovatelům nesvědčí veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného řízení (viz odst. 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a tam uvedené odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Také nelze v posuzované věci hovořit o denegatio iustitiae, když stěžovatelům jsou zachována jejich procesní práva a ochrany svých vlastnických či jiných majetkových práv se mohou domáhat v občanském soudním řízení a přezkumné řízení nebylo jedinou cestou k ochraně jejich práv (srov. odst. 15 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Závěry, obsažené v napadených rozhodnutích správních soudů, proto Ústavní soud shledá přesvědčivými, logickými a souladnými s aplikovanou zákonnou úpravou, a proto na ně pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.

11. Protože Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Josef Fiala v. r.

předseda senátu