Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1805/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -1042 ze dne 22. 3. 2023, Krajského soudu v Brně č. j. -1004 ze dne 6. 10. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. -981 ze dne 19. 7. 2022, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy souzen za trestný čin podvodu. Uvedeného zločinu se měl dopustit tím, že uzavřel s obchodní společností STAVBROS, s.r.o., smlouvu o zápůjčce finančních prostředků a při jejím sjednání zamlčel, že nemá dostatek peněžních prostředků k uhrazení svého závazku.

2. Okresní soud v Prostějově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podle a 4 písm. d) , . Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 42 měsíců.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Jádro jeho odvolací argumentace spočívalo v tom, že se okresní soud zabýval věcí krajně formalisticky, učinil chybná skutková zjištění a rozsudek založil na nesprávném právním posouzení. Rozsudek je dle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť z něj není možné zjistit, které skutečnosti prokazují stěžovatelovo úmyslné jednání, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále v odvolání stěžovatel namítal, že okresní soud nekriticky přijal svědecké výpovědi a naopak některá jeho tvrzení zcela ignoroval.

4. Krajský soud v Brně podané odvolání zamítl jako nedůvodné podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). V usnesení vysvětlil, že okresní soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci a učinil z něj logické závěry. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou údajné nevěrohodnosti svědecké výpovědi, ani s námitkou chybné právní kvalifikace, neboť uzavřel, že právní závěry okresního soudu ohledně uplatnění a odst. 4 písm. d) jsou správné.

5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, ve kterém argumentoval, že hodnocení důkazů soudy bylo jednostranné a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku. Dále namítal, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a provedeným dokazováním nebylo možné dojít k závěru, že se dopustil úmyslného jednání směřujícího k podvodu. Konstrukce skutku neodpovídala dle stěžovatele reálné situaci, ani zákonným náležitostem stanoveným .

6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť námitky uplatněné v dovolání nenaplnily žádný z dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 trestního řádu. Dle Nejvyššího soudu se stěžovatel v dovolání snažil pouze prosadit vlastní verzi skutkového stavu a dosáhnout odlišných závěrů, než ke kterým dospěly soudy, přestože shodné výhrady uplatnil opakovaně již v řízení před okresním a krajským soudem.

7. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá jejich zrušení. Stěžovatel je napadá s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle d. Dále namítá, že napadenými rozhodnutími byl porušen "princip presumpce neviny a také z něj vycházející zásada in dubio pro reo, tedy práva garantována v y."

8. V ústavní stížnosti stěžovatel opět namítá, že soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a s jeho námitkami se vypořádaly "krajně přepjatě formalisticky", či se jimi nezabývaly vůbec. Celou záležitost považuje za čistě obchodní a jeho jednání by tak nemělo být kriminalizováno, protože účelem trestního práva dle stěžovatele jistě není odsoudit každý nepodařený obchod. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s konstrukcí skutku popsaného v napadených rozhodnutích, neboť neodpovídá ani reálné situaci, ani skutkové podstatě trestného činu stanovené v . Má za to, že soudy hodnotily důkazy jednostranně a neprokázaly příčinnou souvislost mezi podstatnými skutečnostmi, majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku. Nadto stěžovatel podotýká, že se po rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže ubránit pocitům srovnatelným s těmi, které v něm vyvolávalo působení minulého režimu.

9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.

10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje o zjištěném skutkovém stavu, jeho právní kvalifikaci, subsidiaritě trestní represe a o závěrech obecných soudů ve věci samé. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.

12. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu i usnesení krajského soudu, které se otázce dostatečného zjištění skutkového stavu věnují.

13. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Respektují-li obecné soudy při svém rozhodnutí podmínky stanovené ústavním pořádkem a uvedou-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud tak nespatřuje v rozhodnutích okresního, krajského a Nejvyššího soudu žádné znaky neústavního pochybení.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2023

Pavel Šámal, v. r.

předseda senátu