Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1842/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudce Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Petra Čataie, zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2023 č. j. -44, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2021 č. j. -32 a výrokům III., IV. a V. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021 č. j. -25, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a průběh soudního řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d, resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 27. 5. 2021 č. j. -25 rozhodl, že stěžovatel (dlužník) je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (výrok I.), schválil zprávu o přezkumu (výrok II.), neschválil oddlužení stěžovatele (výrok III.), na majetek stěžovatele prohlásil konkurs (výrok IV.) s tím, že tento bude projednáván jako nepatrný (výrok V.).

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 6. 2021 č. j. -32 potvrdil rozhodnutí městského soudu v bodech II., III. a IV. výroku. Vrchní soud vyšel z ve spojení s , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu se ztotožnil se závěrem městského soudu, podle něhož stěžovatel návrhem na povolení oddlužení ze dne 31. 7. 2020 sledoval nepoctivý záměr, když dne 17. 6. 2019 bezúplatně postoupil na obchodní společnost TEEL, s. r. o. svou pohledávku vůči společnosti HOFMANN A SPOL., s. r. o. ve výši 16 853 671,33 Kč (šlo o 92,5 % pohledávky), a to v situaci, kdy byl v úpadku a jako podnikající fyzická osoba byl povinen podat insolvenční návrh. Tím podstatně zkrátil možnost uspokojení vlastních věřitelů, neboť jeho majetek tvoří zbylá část pohledávky, věci nepostižitelné v exekuci a jeho příjem představuje starobní důchod ve výši 37 444 Kč. Vrchní soud uzavřel, že jednání stěžovatele v usnesení blíže popsané (uzavření smlouvy o postoupení pohledávky s obchodní společností TEEL, s. r. o. a dohody o narovnání s obchodními společnostmi MERTL, s. r. o. a ALTESE, s. r. o.) směřovalo k tomu, aby byli uspokojeni pouze někteří věřitelé.

4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 4. 2023 č. j. -44 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť usnesení vrchního soudu bylo v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud předně poukázal na to, že patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to znamená k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, je vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Soud, který se zabývá tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr, vychází z "okolností", na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, "důvodně předpokládat". Závěr vrchního soudu, že stěžovatel návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, nevybočil z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu a úvahy, které jej vedly k závěru o existenci nepoctivého záměru, Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými. Jestliže se stěžovatel v době před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, kdy již byl v úpadku, zbavil majetku (postoupil svou pohledávku v mnohamiliónové výši), je zcela zjevné, že snížil možnost uspokojení dalších svých věřitelů. Ostatními námitkami (vrchní soud o věci rozhodl, aniž nařídil odvolací jednání nebo se nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s argumenty stěžovatele) pak stěžovatel uplatňoval vady řízení, k jejichž řešení zejména slouží žaloba pro zmatečnost a nejsou způsobilým dovolacím důvodem, nezahrnují-li podmínku existence právní otázky procesního práva.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Obecným soudům vytýká, že dospěly k nesprávnému závěru, že podáním insolvenčního návrhu sledoval nepoctivý záměr ve smyslu , když chybně a v rozporu s obsahem spisu spatřovaly nepoctivý právní záměr v postoupení části pohledávky za obchodní společností HOFMANN A SPOL., s. r. o. a nezohlednily objektivní a subjektivní okolnosti (např. osobní poměry stěžovatele) tohoto právního jednání. Vrchní soud pochybil, rozhodl-li bez nařízení jednání, přičemž akceptoval skutková zjištění týkající se nepoctivého záměru, jež byla v rozporu s obsahem spisu. Nejvyšší soud pak aproboval postup soudů nižších stupňů, aniž by se zabýval v dovolání položenými otázkami. Stěžovatel rozporuje především posouzení smlouvy o postoupení pohledávky v návaznosti na dohodu o narovnání uzavřenou s obchodními společnostmi MERTL, s. r. o. a ALTESE, s. r. o., která byla hodnocena jako nesouvisející právní jednání k postupní smlouvě. Stěžovatel zdůrazňuje, že postoupením pohledávky při současném zániku závazku vůči obchodním společnostem MERTL, s. r. o. a ALTESE, s. r. o. došlo ke snížení objemu dluhů a jediným cílem stěžovatele bylo řešení jeho obtížné ekonomické situace. Obecné soudy měly zohlednit nejen zájmy věřitelů, ale i zájmy stěžovatele, a to s přihlédnutím k jeho osobním poměrům. Dále poukazuje na to, že pohledávky insolvenčních věřitelů vůči stěžovateli měly nepodnikatelský charakter a právní hodnocení soudů je chybné. Stěžovatel dále namítá, že městský soud rozhodl o způsobu řešení úpadku s vědomím, že se jeho právní hodnocení opírá o sporné skutečnosti, které nebyly dosud vyřešeny. Šlo o otázku neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky řešené v incidenčním sporu vedeném u městského soudu pod sp. zn. . Z rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 2. 2023 č. j. -80 vydaného v tomto incidenčním sporu vyplývá, že postupní smlouva nebyla neúčinným právním jednáním a nebyla stěžovatelem sjednána bez odpovídajícího přiměřeného protiplnění, nebo v úmyslu zkrátit věřitele, což by mělo potvrzovat tvrzení stěžovatele o tom, že nejednal s nepoctivým záměrem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že svým jednáním (uzavřením postupní smlouvy a navazující dohody o narovnání) sledoval nepoctivý záměr, přičemž brojí proti aplikaci a vymezuje se proti hodnocení uvedených smluv obecnými soudy. V této souvislosti rovněž namítá, že obecné soudy nezohlednily výsledek incidenčního sporu (věc vedená u městského soudu pod sp. zn. ), který stěžovatelova tvrzení o tom, že nesledoval svým jednáním nepoctivý záměr, potvrzuje, jakož i objektivní a subjektivní okolnosti (např. osobní poměry stěžovatele) jeho právního jednání (uzavření postupní smlouvy a navazující dohody o narovnání).

9. K tomu Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že ústavní stížnost je založena především na polemice stěžovatele s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, v posuzované věci konkrétně ve spojení s . Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.

10. Ústavní soud zdůrazňuje, že ponechává posouzení poctivosti či nepoctivosti jednání dlužníka pouze na insolvenčním (ve stávající věci tedy městském) soudu. Za nepoctivý záměr tak lze v oddlužení považovat vše, co zpochybňuje jednání dlužníka ať už před podáním návrhu na povolení oddlužení, nebo při jeho podání. V nyní posuzované věci vyšly obecné soudy z toho, že stěžovatel v době před podáním návrhu na oddlužení (návrh ze dne 31. 7. 2020), kdy již byl v úpadku, bezúplatně postoupil na obchodní společnost TEEL, s. r. o. svoji pohledávku za obchodní společností HOFMANN A SPOL., s. r. o. (smlouva o postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2019). Poctivost záměru dlužníka tedy městský soud zcela správně posuzoval ke dni podání návrhu na oddlužení. Skutečnost, že posléze (po podání návrhu na oddlužení) byl zahájen incidenční spor týkající se neúčinnosti postoupení pohledávky (a bez ohledu na to, s jakým výsledkem skončil), nemá na úvahy městského soudu o tom, jaký byl záměr stěžovatele před, resp. ke dni podání návrhu na oddlužení, žádný vliv. Nelze současně totiž přehlédnout, že městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím (usnesení ze dne 27. 5. 2021), jímž mj. neschválil oddlužení stěžovatele, dokonce předtím, než byla insolvenčním správcem stěžovatele podána žaloba na určení neúčinnosti právního jednání stěžovatele (žaloba ze dne 26. 7. 2021), což Ústavní soud ověřil z databáze Ministerstva spravedlnosti dostupné na https://isir.justice.cz/. V tomto směru nelze v postupu obecných soudů spatřovat žádné pochybení.

11. Nejvyšší soud pak s odkazem na ustálenou judikaturu jasně a srozumitelně vysvětlil, proč mají obecné soudy při posuzování okolností, které je vedou k závěru o nepoctivém záměru dlužníka ve smyslu relativně široký prostor pro vlastní úvahu. Ústavní soud rovněž neshledává jako nepřiměřené úvahy o existenci nepoctivého záměru stěžovatele v situaci, kdy se stěžovatel v době před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, kdy již byl v úpadku, zbavil majetku postoupením pohledávky v mnohamiliónové výši.

12. Námitkou, že soudy nezohlednily charakter stěžovatelových závazků (tj. že nepochází z podnikatelské činnosti), pak nemá význam se blíže zabývat v situaci, kdy soudy dospěly k závěru o nepoctivém záměru stěžovatele při podání návrhu na oddlužení. Nadto nelze přehlédnout, že vrchní soud se i této námitce věnoval, přičemž konstatoval, že stěžovatel nezpochybnil, že podnikal na základě živnostenského oprávnění. Neměl-li stěžovatel žádné závazky z podnikání, i když byl podnikatelem, nic by mu stejně nebránilo v podání návrhu na oddlužení.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu