Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1938/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023 č. j. -626, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2022 č. j. -569 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. února 2022 č. j. -433, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , odst. 2 písm. d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle a téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného vyslovení dohledu. Současně mu bylo podle tr. zákoníku za použití téhož zákona uloženo, aby se podrobil programu sociálního výcviku a převýchovy Vnímám i Tebe. Podle skutkových zjištění se stěžovatel uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že nejméně od srpna 2017 do 4. 7. 2019 ve společném bydlišti psychicky trýznil svoji družku Janu S. (jedná se o pseudonym) způsobem uvedeným ve skutkové větě a dne 4. 7. 2019 ji fyzicky napadl, což vyústilo v odchod poškozené i s dětmi na utajované místo.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodné.

4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel se domnívá, že soudy prvého a druhého stupně nezjistily dostatečně skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti a došly k nesprávné právní úvaze o trestněprávní kvalifikaci jednání uvedeného ve skutkové větě. Nejvyšší soud dospěl k závěru o pravdivosti výpovědi poškozené, přestože stěžovatel rozsáhle odůvodnil její nevěrohodnost. Přitom se nezabýval námitkami k důkazní situaci a ke skutkovým závěrům se nevyjádřil a zcela dezinpretoval obhajobu stěžovatele. Neshledal ani, že by nebyla naplněna skutková podstata daného trestného činu vzhledem k absenci jakéhokoliv následku, kdy poškozená nepociťovala těžké příkoří ve formě psychických útrap.

6. Stěžovatel tedy v podstatě namítá, že soudy nepostupovaly vždy v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, čímž došlo k nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením. Zvěrohodněním výpovědi poškozené vytvořily soudy verzi skutku pro stěžovatele nepříznivou, odporující hmotně právnímu hodnocení a podlomily tím základní zásady trestního řízení, zejména princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, v nichž postrádá vysvětlení, z jakých konkrétních důkazů soudy vycházely a na jakém podkladě dospěly k závěrům právním. Jejich rozhodování tak podle názoru stěžovatele nese znaky libovůle, neboť důkazy byly zjevně hodnoceny v jeho neprospěch a napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku okresního soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Krajský soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním žádných výhrad, přičemž stejně jako nalézací soud obhajobě stěžovatele nepřisvědčil. Správnou a výstižně odůvodněnou shledal i právní kvalifikaci jednání stěžovatele.

10. Lze shrnout, že obě napadená rozhodnutí, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

11. Také Nejvyšší soud přezkoumal z pohledu tvrzeného rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž je případně reagováno na relevantní námitky stěžovatele, z ústavněprávního hlediska obstojí.

12. Poukazuje-li stěžovatel na nevěrohodnost poškozené a nepravdivost její výpovědi, pokračuje tak ve své obhajobě, kterou uplatnil v řízení před soudy a se kterou se soudy všech stupňů řádně vypořádaly. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že otázka věrohodnosti poškozené byla v provedeném řízení soudy pečlivě zvažována a dalšími důkazy ověřována, neboť si soudy byly vědomy toho, že jde o primární a zásadní důkaz usvědčující stěžovatele, a vzhledem k tomu hodnotily výpověď poškozené velmi obezřetně. Pokud dospěly k závěru, že výpověď poškozené je jako celek věrohodná, z ústavněprávního hlediska takový názor obstojí, neboť je podporován dalšími provedenými důkazy, které verzi poškozené potvrzují. Nadto se k osobě poškozené vyjádřili znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, přičemž ze závěrů jejich znaleckého posudku vyplynulo, že u ní nebyly zjištěny osobnostní sklony ke lhavosti či konfabulacím.

13. Pokud soudy vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně a ve vzájemných souvislostech sestavily přesvědčivý obraz o zlém a psychicky trýznivém způsobu zacházení stěžovatele s poškozenou, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi poškozené, kterou označily za pravdivou, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.

14. Tvrdí-li stěžovatel, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nenaplňuje objektivní stránku žalovaného trestného činu, neboť nemělo žádný následek na zdraví poškozené, k této námitce se ústavně konformně a s odkazem na svoji judikaturu vyjádřil Nejvyšší soud, který po podrobném rozboru dané problematiky zejména poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž mimo jiné vyplynulo, že u poškozené při soužití se stěžovatelem došlo k rozvoji duševní poruchy, tzv. poruchy přizpůsobení, kdy zažívala opakovaně situace, které vnímala jako ohrožující její psychickou integritu. S poukazem na zjištění vyplývající z provedeného dokazování pak vyslovil, že nemá pochybnosti o tom, že poškozená psychické týrání stěžovatele trvající téměř dva roky pociťovala jako těžké příkoří. I podle názoru Ústavního soudu nevznikají s ohledem na skutková zjištění pochybnosti o správnosti právní kvalifikace jednání stěžovatele jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

15. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu