Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 930/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace P-holding, s. r. o., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, zastoupené Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. -361, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022 č. j. -307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2021 č. j. -237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle a d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor o vlastnictví konkrétního v nich identifikovaného pozemku. Tento pozemek byl v minulosti ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a byl mu státem odňat v rámci rozhodného období stanoveného v , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen " "). Proto se na tento pozemek vztahovalo blokační ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " ").

3. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. května 2010 č. j. -156, jímž byl nahrazen projev vůle, nabyl pozemek pan Antonín Háka, který jej získal jako náhradní pozemek podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Stěžovatelka předmětný pozemek koupila od pana Antonína Háky.

4. První vedlejší účastník se žalobou u obvodního soudu domáhal podle určení, že pozemek je ve vlastnictví státu. Tato žaloba byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 6. listopadu 2017 č. j. -103 zamítnuta. K odvolání obou vedlejších účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 20. června 2018 č. j. -130 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Klíčovým argumentem obou soudů bylo, že blokační ustanovení zákona o půdě zakazuje převod pozemků, avšak pan Antonín Háka nabyl pozemek na základě soudního rozhodnutí originárně. Tento přechod tak nebyl v rozporu s zákona o půdě a nelze tak uplatnit žalobu podle .

5. K dovolání prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. září 2019 č. j. -156 zrušil rozsudky obou soudů a vrátil věc k projednání obvodnímu soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i přechod vlastnictví může být v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě. Za takových okolností je namístě uplatnit judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a zabývat se tím, zda je stěžovatelka dobrověrnou nabyvatelkou pozemku, a následně poměřovat kolidující vlastnická práva.

6. Napadeným rozsudkem obvodní soud vyhověl žalobě prvního vedlejšího účastníka a určil, že pozemek je ve vlastnictví státu. Na základě dokazování obvodní soud zjistil, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu na pozemek s panem Antonínem Hákou již před skončením odvolacího řízení v době, kdy ještě nenabyl právní moci rozsudek obvodního soudu, jímž došlo k přechodu vlastnictví pozemku na pana Háku. Stěžovatelka rovněž financovala soudní spory pana Háky a poskytovala mu servis při rešerši vhodných pozemků. Všechny okolní pozemky obklopující předmětný pozemek byly ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka, což mělo v panu Hákovi i ve stěžovatelce vzbudit potřebu pozemek pečlivěji prověřit, například dotazem na katastrální úřad či nahlédnutím do Zemských desek. Obvodní soud dospěl k závěru, že pan Háka i stěžovatelka měli a mohli vědět, že předmětný pozemek je zatížen restitučním nárokem, a proto nenabyli pozemek v dobré víře.

7. Městský soud napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatelky. Obdobně dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla při nabytí pozemku v dobré víře. Stěžovatelčiny úvahy ohledně toho, zda pan Háka nabyl pozemek originárně či derivativně, označil za nadbytečné, neboť podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu i v případě originárního nabytí, k němuž by došlo na základě rozsudku vydaného v soudním řízení, jehož se první vedlejší účastník neúčastnil, měl by první vedlejší účastník nárok domáhat se určení vlastnictví státu určovací žalobou podle .

8. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od svého právního názoru vysloveného ve svém předchozím zrušovacím rozsudku a neshledal dovolání přípustné ani pro řešení ostatních otázek, které mu stěžovatelka předložila.

II.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje předchozí průběh řízení a opakuje své námitky, které již uplatnila před obecnými soudy. Namítá, že Nejvyšší soud neměl svým rozhodnutím rozšířit dosah blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě i na situaci originárního nabytí vlastnictví. Závěr Nejvyššího soudu stěžovatelka označuje za rozporný s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.

10. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. -204, z něhož dovozuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu a předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. byly ojedinělým excesem z jinak ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Její ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

13. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. září 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

14. V řízení před obecnými soudy bylo mezi účastníky nesporné, že původním vlastníkem pozemku byl první vedlejší účastník a že se na pozemek vztahovalo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. Předmětem sporu je dosah tohoto blokačního ustanovení.

15. Ustanovením § 29 zákona o půdě a jeho souladem s ústavním pořádkem se Ústavní soud zabýval zejména v nálezu ze dne 1. července 2010

sp. zn.

(publikovaným pod č. 242/2010 Sb.), kterým byl návrh na zrušení tohoto ustanovení zamítnut. Ústavní soud tehdy mimo jiné konstatoval, že zrušení § 29 zákona o půdě by umožnilo převod či přechod historického majetku církví třetím osobám, čímž by bylo podstatně ohroženo, ne-li znemožněno, majetkové vyrovnání prostřednictvím naturální restituce (jako jedné z klíčových metod zmírňování majetkových křivd).

16. Blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě se Ústavní soud, byť nepřímo, zabýval i v nálezu ze dne 29. května 2013

sp. zn.

(publikovaném pod č. 177/2013 Sb.), v němž posuzoval ústavní konformitu . Zákonodárce totiž v zakotvil aktivní legitimaci oprávněných osob podat žalobu na určení vlastnického práva státu k nemovitostem, které byly převedeny nebo na nabyvatele přešly v rozporu s zákona o půdě. Navrhovatelé v řízení před Ústavním soudem spatřovali protiústavnost v tom, že ohrožuje vlastnické právo osob, které nabyly majetek od státu v dobré víře. Ústavní soud ovšem této námitce nepřisvědčil. Je-li každý převod i přechod rozporný s zákona o půdě stižen absolutní neplatností, nemá na tento závěr existence žádný vliv.

17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a dlouhodobě konstatoval, že církevní právnické osoby mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku. Výrokem II nálezu

sp. zn.

Ústavní soud uvedl, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností, je protiústavní a porušuje y, a 4, a a 2 y a Dodatkového protokolu k Úmluvě. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a ve vztahu k nyní projednávanému majetku byl dovršen nabytím tohoto majetku třetí osobou.

18. Z hlediska účelu a smyslu restitučních předpisů je nezbytné přisvědčit výkladu, který Nejvyšší soud provedl ve svém zrušujícím rozsudku a k němuž se přihlásil rovněž v napadeném usnesení. Tím, že soudy připustily žalobu prvního vedlejšího účastníka na určení vlastnictví státu k předmětnému pozemku, postupovaly zcela ústavně konformně.

19. Skutkovým závěrům obvodního a městského soudu, na jejichž základě soudy dospěly k závěru, že ani pan Antonín Háka ani stěžovatelka se nestaly dobrověrnými nabyvateli pozemku, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

20. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. -204, z něhož dovozuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu a předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. byly ojedinělým excesem z jinak ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

21. Tento závěr ovšem z doloženého usnesení Nejvyššího soudu neplyne. Toto rozhodnutí naopak zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu napadené ústavní stížností i dřívější rušící rozsudek Nejvyššího soudu jako potvrzení ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (str. 7 usnesení sp. zn. ). Problém řešený soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností nespočívá v posouzení otázky, zda Antonín Háka nabyl pozemek originárně či derivativně, jak naznačuje vyjádření stěžovatelky, nýbrž v tom, zda je i v situaci originárního nabytí pozemku možno uplatnit určovací žalobu podle . Odpověď, kterou na tuto otázku daly obecné soudy v napadených rozhodnutích, je ze shora uvedených důvodů v souladu s ústavně konformním výkladem předmětných zákonných ustanovení.

22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu