Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1959/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Prokopa, advokáta se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2023, č. j. -387, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 4. 2023, č. j. -376, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen " ") a Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v a 3, a v d (dále jen " ").

2. Okresní soud nyní napadeným usnesením stanovil stěžovateli jako opatrovníku v trestní věci nezletilého poškozeného odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování v celkové výši 102 173,80 Kč a současně zamítl návrh stěžovatele co do částky 637,20 Kč.

3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal odsouzený podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") stížnost s tvrzením, že ačkoliv okresní soud vycházel z tarifní hodnoty ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve skutečnosti tomuto ustanovení výpočet odměny přiznané stěžovateli neodpovídá.

4. ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že stanovil výši odměny a náhrady hotových výdajů opatrovníka nezletilého Libora B. (jedná se o pseudonym) Mgr. Tomáše Prokopa v celkové částce 37 559,77 Kč. V odůvodnění uvedl, že byť se s výpočtem okresního soudu z velké části ztotožnil, vytknul mu, že opomněl aplikovat ustanovení advokátního tarifu a dále - a to zejména - že nerespektoval aktuální judikaturu Ústavního soudu, představovanou kupř. nálezy

sp. zn.

ze dne 16. 11. 2021 a

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2022 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], a ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], když tato rozhodnutí - souhrnně řečeno - akcentují povinnost obecného soudu rozhodujícího o přiznání náhrady výdajů (odměny) zmocněnce zvažovat nejen účelnost takto uplatněných nákladů, ale také jejich přiměřenost ve vztahu k odměně přiznané v jednotlivé trestní věci obhájci odsouzeného, když navíc částka přiznaná zmocněnci musí být přiměřená i k náhradě škody či nemajetkové újmy, která byla v rámci soudního řízení přiznána k samotnému poškozenému. V dané souvislosti vysvětlil (aniž by - jak výslovně uvádí - chtěl jakkoliv snižovat důležitost funkce opatrovníka), že zastupování poškozeného v trestním řízení, potažmo v řízení adhezním, je oproti funkci obhájce obviněného relativně méně náročné, neboť uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy nemůže být jako takový zamítnut a začasté se důkazně opírá především o výsledky činnosti orgánů činných v trestním řízení.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem krajského soudu, když se domnívá, že aplikoval-li okresní soud v jeho věci § 10 odst. 5 advokátního tarifu [podle tohoto ustanovení pro účely výpočtu náhrad pro právního zástupce platí, že byla-li poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka - pozn. Ústavní soud], postupoval správně, když naopak použitá náhradní tarifní hodnota podle advokátního tarifu je pro stěžovatelovu věc podle jeho názoru nepřiléhavá. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že soudní praxe při aplikaci uvedených ustanovení advokátního tarifu je značně roztříštěná a soudy se tak zjevně snaží výkladem jinak zcela jasných ustanovení advokátního tarifu docílit principu účelnosti a hospodárnosti, jak jej jednotliví soudci vnímají. Ústavní stížnost stěžovatel označuje především jako apel na Ústavní soud, aby se mohl seznámit s tím, v jaké nejistotě advokáti působící jako zmocněnci či opatrovníci obětí trestné činnosti pracují. Výši odměny, která pak byla stěžovateli jako zmocněnci přiznána, považuje za zcela nepřiměřenou.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. V obecné rovině je namístě nejprve uvést, že se Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.

10. V návaznosti na stěžovatelem použitou stížnostní argumentaci - odhlédnuto od výše uvedeného principu zdrženlivosti Ústavního soudu k otázce náhradu nákladů řízení - pak je vhodné konstatovat, že stěžovatel argumentačně zcela přehlíží nálezovou judikaturu a judikaturu Nejvyššího soudu, z níž ve stěžovatelově věci vycházel a jíž velmi důsledně aplikoval; své závěry pak v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zcela jasně vysvětlil.

11. Rovněž z nyní ústavní stížností napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že poměřoval práva jednotlivých účastníků trestního řízení a dalších osob na něm participujících (včetně stěžovatele), když i z tohoto hlediska - jako hlediska ve své podstatě ústředního - napadené rozhodnutí obstojí. Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti proti těmto východiskům krajského soudu podle přesvědčení Ústavního soudu žádnou hlubší argumentaci nenabízí a ve své podstatě brojí proti stávajícímu systému a právní úpravě (poukazuje např. na absenci navýšení advokátního tarifu po 20 let), nikoliv proti individuálním aspektům nyní posuzované věci. Výslovně totiž uvádí, že primárním smyslem jeho stížnosti není, zda se domůže zvýšení odměny, nýbrž poukázat na naprostou nejistotu, v jaké se advokáti v této agendě pohybují. Nevyužívá však ani možnost v rámci tzv. konkrétní kontroly norem tuto právní úpravu přezkoumat z hlediska její ústavnosti, popř. zákonnosti ( ).

12. Absence podrobnější věcné - natožpak ústavněprávní - argumentace se ostatně nepřímo projevuje též v tom, že stěžovatel formálně petitem ústavní stížnosti napadá rovněž usnesení okresního soudu, který mu však jím požadovanou částku (až na zcela bagatelní výjimku) přiznal a stěžovatel se na jeho rozhodnutí v ústavní stížnosti argumentačně odvolává.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu