Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1516/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. T. Ch., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -7808 ze dne 11. 1. 2023, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy souzen za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Uvedeného zločinu se měl dopustit tím, že se jako člen organizované skupiny působící na území České republiky, Nizozemského království a Spolkové republiky Německo podílel na nedovoleném nakládání a obchodu s psychotropní látkou metamfetamin a nejméně v jednom případě s omamnou látkou sušeným konopím. Tyto látky s vědomím, že jde o nezákonné nakládání, dodával odběratelům a zprostředkovával jejich předání mezi výrobci a další částí skupiny.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným spácháním zvlášť závažného zločinu podle , odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) , . Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 16 let a trestu vyhoštění na dobu 10 let.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch i státní zástupkyně. Jádro odvolací argumentace stěžovatele spočívalo v tom, že se krajský soud řádně a úplně nevypořádal s provedenými důkazy a učinil chybné skutkové i právní závěry. Dle stěžovatele jej provedené důkazy ze stíhaného skutku neusvědčují a svědci vypovídali nepravdivě a účelově, proto navrhl doplnit dokazování o svědecké výpovědi dalších osob. Stěžovatel brojil také proti provedenému ztotožnění (agnoskaci) své osoby ze strany svědků a proti uložení nepřiměřeně vysokého trestu. Dále v odvolání namítal, že provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu neprokazují spáchání daného zločinu a ani neměly být vůči stěžovateli (cizímu státnímu příslušníkovi pobývajícímu na území jiného státu bez vydaného souhlasu příslušných orgánů) přípustné.

4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podaná odvolání zamítl jako nedůvodná podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Vysvětlil, že nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné, protože krajský soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci a učinil logické závěry, které podrobně a přesvědčivě zdůvodnil. Svědectví navržených osob by totiž nemohla nijak zpochybnit závěr, že se stěžovatel dopustil trestněprávního jednání. Krajský soud se vypořádal i s námitkou údajně nezákonných odposlechů, komunikace stěžovatele byla totiž odposlouchávána a zaznamenávána pouze v případě, že hovořil s osobou, ohledně které byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolen soudcem.

5. Stěžovatel napadl usnesení vrchního soudu dovoláním, ve kterém argumentoval, že nepřihlédl k jeho námitkám, své rozhodnutí odůvodnil nedostatečným způsobem a naprosto pominul zásadní rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť v dovolání uplatnil námitky, kterými se zabývaly již soudy nižších stupňů. Dle Nejvyššího soudu se krajský i vrchní soud s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a svá rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.

6. Proti usnesení Nejvyššího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá jeho zrušení. Stěžovatel jej napadá s tvrzením, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena povinnost státu postupovat pouze v mezích zákona ve smyslu y a y, jakož i zákaz svévole v rozhodování.

7. Stěžovatel má za to, že soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a jeho námitky posoudily nesprávně, či se jimi vůbec nezabývaly. Dle stěžovatele se soudy nedostačujícím způsobem věnovaly posouzení věrohodnosti svědků a přípustnosti provedené agnoskace a odposlechů. Zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost považuje stěžovatel za nesprávné a jejich odůvodnění za nepřesvědčivé a nelogické. Nesouhlasí rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že uplatněné dovolací námitky jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby vypořádaly soudy nižších stupňů.

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.

11. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku krajského soudu i usnesení vrchního soudu, které se otázkám věrohodnosti svědeckých výpovědí, provedení agnoskace a přípustnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu věnují.

12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Respektují-li obecné soudy při svém rozhodnutí podmínky stanovené ústavním pořádkem a uvedou-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud tak nespatřuje v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné znaky neústavního pochybení.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2023

Pavel Šámal, v. r.

předseda senátu