Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1897/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. září 2020 č. j. -542, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2020 č. j. -555 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2023 č. j. -814, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a 3, , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby mu byly přiznány náklady řízení podle .

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání pro nezaplacení soudního poplatku. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Obě tato rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že v části směřující proti usnesení soudu prvního stupně jej zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti, a v části týkající se usnesení odvolacího soudu, dovolání podle , 2 odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve svém dovolání namítal konkrétní zásah do svého práva na přístup k soudu, práva na soudní ochranu a právní pomoc, avšak dovolací soud se stěžovatelovými námitkami nijak nevypořádal.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně zastavil podle a věty první V odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud vysvětlil, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž nedostatek funkční příslušnosti soudu k projednání dovolání je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat. Pokud stěžovatel podal dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a řízení o dovolání z tohoto důvodu bylo zastaveno, nelze takový postup považovat za zásah do stěžovatelova práva na přístup k soudu.

V části dovolání, které směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, stěžovatel podle dovolacího soudu řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti. Mezi povinné náležitosti dovolání podle patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné a nelze v něm spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle a y. Toto odpovídá stanovisku Ústavního soudu sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Ústavní soud tak neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavně konformní odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nedostatku jeho funkční příslušnosti a pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno, neboť stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, považovat za přípustnou.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu na náhradu nákladů řízení ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu