Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1849/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Hulvy, MBA, LL.M., advokáta, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. června 2023 č. j. -37, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení , o Českém rozhlasu, ustanovení , o České televizi a , o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí ve výroku II. a III., neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na svobodné jednání podle y a d (dále jen " ") a právo vlastnit majetek podle a 4 y. Stěžovatel podal spolu se svou ústavní stížností též akcesorický návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na zrušení ustanovení , o Českém rozhlasu, ustanovení , o České televizi a , o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen " "). Má totiž za to, že ústavní nekonformnost napadeného rozsudku je dána ústavní nekonformností napadené zákonné úpravy.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že žalobkyně (ČESKÁ TELEVIZE) se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 1 755 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že stěžovatel se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona o rozhlasových a televizních poplatcích vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Stěžovatel přihlásil televizní přijímač "přihláškou televizního poplatníka" v listopadu 2018 s nastavením roční frekvence plateb s platností od prosince 2018. V prosinci 2018 uhradil částku 1 620 Kč, čímž uhradil poplatky za období od prosince 2018 do listopadu 2019. Žalobkyně se žalobou domáhala na stěžovateli zaplacení chybějících poplatků za rok 2019 ve výši 135 Kč, ročního poplatku za rok 2020 ve výši 1 620 Kč a příslušenství. Žalobkyně stěžovatele písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, stěžovatel tuto povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě.

3. Proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému ve věci dne 25. 11. 2021 pod č. j. EPR 256132/2021-5 stěžovatel podal odpor. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem připustil změnu návrhu týkající se specifikace dluhu (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 755 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Při svém rozhodování okresní soud vycházel z toho, že tím, že stěžovatel přihlásil televizní přijímač do příslušné evidence jako jeho vlastník, vznikla mu ze zákona o rozhlasových a televizních poplatcích povinnost platit měsíčně televizní poplatky ve výši 135 Kč. Konstatoval, že účastníci se v souladu se zákonem dohodli na nastavení roční frekvence plateb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nezaplatil poplatky za 13 měsíců, dluží žalobkyni celkem částku ve výši 1 755 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k návrhu stěžovatele, aby okresní soud podal podle ve spojení s y návrh na zrušení napadené zákonné úpravy, okresní soud konstatoval, že nedospěl k závěru, že zákon, jehož má být ve věci použito je v rozporu s ústavním pořádkem, a tedy takový návrh Ústavnímu soudu nepředložil.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že neuhradil za předmětné období televizní poplatky, neboť je přesvědčen, že stávající systém výběru koncesionářských poplatků veřejnoprávními médii, tedy Českým rozhlasem a Českou televizí, je sice zákonný, ale protiústavní. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí konkrétně pouze uvádí, že okresní soud postupoval při jeho vydání v souladu s platnou právní úpravou. Stěžovatel zdůrazňuje, že skutečnost, že respektoval zákonnou povinnost přihlásit televizní přijímač, současně neznamená, že se ztotožňuje se zákonnou povinností hradit koncesionářské poplatky či že by se k jejich úhradě zavázal svým svobodným smluvním jednáním. Ústavní nekonformnost napadeného rozhodnutí stěžovatel spatřuje v tom, že okresní soud postupoval podle zákonné úpravy, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel tedy požaduje, aby Ústavní soud primárně podrobil ústavnímu přezkumu napadenou zákonnou úpravu.

5. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal též návrh podle ustanovení na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení. Namítá, že napadená zákonná úprava porušuje zásadu autonomie vůle jednotlivce a smluvní svobody. Vzhledem k tomu, že Česká televize, jakož i Český rozhlas, poskytují veřejnou službu, nikdo by neměl být nucen k jejímu využívání a tedy hrazení poplatků za využití takové služby. Tato služba by měla být provozována na bázi dobrovolnosti. V propojení vlastnictví konkrétního majetku, tj. např. televizního přijímače, s automaticky vznikající povinností k úhradě poplatku za službu bez ohledu na to, zda danou službu reálně určitý subjekt využívá či nikoliv, stěžovatel spatřuje porušení základního práva podle a 4 y. Stěžovatel současně namítá, že na výběru koncesionářských poplatků neexistuje veřejný zájem. Podle stěžovatele je povinnost hradit televizní a rozhlasové poplatky ve vazbě na vlastnictví majetku v rozporu se zásadou proporcionality, kdy vlastnické právo je nepochybně silnější než veřejný zájem na provozu veřejnoprávních médií. Protiústavnost napadené zákonné úpravy pak podle stěžovatele spočívá také v porušení práva podle y, které stojí nad zájmem společnosti provozovat veřejnoprávní rozhlasové a televizní vysílání financované z koncesionářských poplatků. Odvádění koncesionářských poplatků ze všech zařízení podnikatelů způsobilých přijímat televizní a rozhlasové vysílání představuje podle stěžovatele značné ohrožení podnikání jednotlivců. Stěžovatel současně zevrubně analyzuje historické aspekty koncesionářských poplatků a jejich současnou reflexi a předkládá své alternativní návrhy pro financování veřejnoprávních médií.

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

7. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu obecných soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Ústavní soud především konstatuje, že námitky stěžovatele v dané věci směřují výlučně proti napadené právní úpravě, nikoliv proti napadenému rozhodnutí okresního soudu. Stěžovatel neuvádí ve vztahu k rozsudku okresního soudu žádný konkrétní argument vyjma konstatování, že soud postupoval podle zákonné úpravy, kterou stěžovatel považuje za ústavně nekonformní, resp. že stěžovatel sice respektoval zákonnou povinnost přihlásit televizní přijímač, což však neznamená, že se ztotožnil s povinností hradit koncesionářské poplatky. Jiné argumenty vůči napadenému rozsudku okresního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší. V této souvislosti je třeba připomenout, že návrh na zrušení právního předpisu lze podat pouze spolu s ústavní stížností, což zároveň znamená, že ve vztahu k ústavní stížnosti má tento návrh akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti je také posuzován a sdílí její osud. Lze shrnout, že návrh na zrušení právního předpisu podle předpokládá řádnou a projednatelnou ústavní stížnost; bez ní návrh na zrušení právního předpisu nelze platně učinit.

10. Pokud stěžovatel neuvedl žádný relevantní argument nad rámec tvrzení o ústavní nekonformitě napadené úpravy, resp. svém nesouhlasu s ní, Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozhodnutí věcně přezkoumával. Stěžovatelova argumentace přitom není vnitřně konzistentní a adekvátní. Stěžovatel sice tvrdí, že skutečnost, že respektoval zákonnou povinnost, přihlásit televizní přijímač současně neznamená, že by se svým svobodným smluvním jednáním zavázal k úhradě televizních poplatků. Tomuto tvrzení však neodpovídají skutečnosti vyplývající z napadeného rozhodnutí, tj. že stěžovatel se se žalovanou dohodl na nastavení roční frekvence plateb a v souladu s tímto nastavením poplatky také uhradil za období od prosince 2018 do listopadu 2019.

11. Ústavní soud uzavírá, že okresní soud svůj právní závěr řádně odůvodnil, když vysvětlil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval, jak je vyložil a jak následně aplikoval na daný případ. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

13. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako nezpůsobilá meritorního projednání, Ústavnímu soudu nezbylo, než odmítnout i návrh na zrušení ustanovení , o Českém rozhlasu, ustanovení , o České televizi a , o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, neboť ten, jakožto návrh akcesorický, sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu