Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
124681.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1774/23
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace EKO Logistics s. r. o., se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 62/2022 -19 ze dne 24. 4. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 8 A 133/2017 -88 ze dne 26. 1. 2022 (v pořadí již druhým) zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 1189/500/16 31597/ENV/16 ze dne 6. 6. 2017. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1 , § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 , čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně rekapituluje skutkový a procesní vývoj věci. Městský soud nařídil na 26. 1. 2022 jednání, ze kterého se právní zástupce stěžovatelky omluvil a doložil naprostou výjimečnost pandemické situace, průkaz pracovní neschopnosti prokazující jeho nemoc a skutečnost, že se nechal již třikrát očkovat; současně nabídl, že je připraven se jednání zúčastnit, bude-li realizováno formou videokonference. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky nevypořádal s výjimečným stavem pandemie ani s pracovní neschopností jejího právního zástupce. Za zcela identické situace přitom Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 85/2022 -27 ze dne 13. 1. 2023 jinému stěžovateli zastoupenému týmž advokátem vyhověl a uzavřel, že zástupce požádal o odročení či jednání formou videokonference z důvodů, které se prima facie v kontextu doby nejevily být nerozumné či účelové; Nejvyšší správní soud na toto rozhodnutí v napadeném rozsudku nijak nereagoval, ačkoli měl věc postoupit svému rozšířenému senátu. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud tím, že neumožnil jejímu právnímu zástupci zúčastnit se jednání, fakticky jí znemožnil přístup k soudu a zasáhl do jejích práv na právní pomoc a na veřejné projednání věci v její přítomnosti.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listin y, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 173/02
ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález
sp. zn. IV. ÚS 239/03
ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na https://nalus.usoud.cz]; o takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
6. Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno čl. 38 odst. 2 Listin y. Ovšem z uvedeného článku (ani z žádné jiné části ústavního pořádku) nevyplývá právo účastníka, aby jeho právnímu zástupci bylo umožněno zúčastnit se jednání formou videokonference. Nejvyšší správní soud srozumitelně odůvodnil, že je třeba přiměřeně použít § 102a o. s. ř. o. s. ř. (§ 64 s. ř. s. s. ř. s. ), podle něhož může soud provést úkon s využitím videokonferenčního zařízení na návrh účastníka nebo je-li to účelné; je přitom na komplexní úvaze soudu, zda bude jednáno prostřednictvím videokonference (viz body 27 a 28 napadeného rozsudku). Nelze však pominout, že při zvažování aplikace § 102a o. s. ř. o. s. ř. a (ne)využití videokonferenčního zařízení nemohou správní soudy v intencích požadavků plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listin y postupovat svévolně.
7. Brojí-li stěžovatelka proti postupu městského soudu, míjí se s předmětem tohoto řízení, neboť rozhodnutí městského soudu ústavní stížností nenapadá. Přezkum Ústavního soudu se proto ve stěžovatelkou ohraničeném procesním rámci zaměřil pouze na způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatelky, jemuž nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního co vytknout.
8. Podle Nejvyššího správního soudu nepovažoval městský soud konání jednání prostřednictvím videokonference s ohledem na konkrétní poměry za účelné a své úvahy řádně zdůvodnil. Nejvyšší správní soud v této souvislosti vyložil, že městský soud přistupoval k zástupci stěžovatelky vstřícně a v intencích závazného právního názoru vyjádřeného v jeho kasačním rozsudku vysvětlil důvody, pro které v předmětné věci nebude nařízeno videokonferenční jednání; současně se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se stěžovatelčinou stížnostní argumentací. V těchto - řádně odůvodněných - závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud žádné prvky svévole či jiné ústavněprávní deficity a za takové situace není pro jeho výjimečnou ingerenci prostor.
9. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listin y) spočívající v odchýlení se od dříve vyjádřeného závazného právního názoru. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 85/2022 -27 (v němž krajskému soud vytkl, že dostatečně nezkoumal možnosti konání jednání videokonferenčně, resp. nemožnost jejího uskutečnění ve svém usnesení neodůvodnil) vychází právě ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 104/2021 -22 ze dne 30. 6. 2021 (kterým zrušil první rozsudek městského soudu ve stěžovatelčině věci), podle něhož musí správní soudy se zohledněním zvláštní situace dané pandemií onemocnění Covid-19 zvažovat, zda s ohledem na charakter konkrétní věci je jednání konané formou videokonference vhodné. S nosnými závěry předchozího zrušovacího rozsudku je nyní napadený rozsudek v souladu, čímž se Nejvyšší správní soud výslovně zabýval (body 24 až 26 napadeného rozsudku). Skutečnost, zda je jednání konané formou videokonference účelné, je třeba přitom posuzovat v poměrech každé individuální věci, jako tomu bylo v případě stěžovatelky.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu