Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1508/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kupky, zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2023 č. j. -396, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2022 č. j. -380 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. srpna 2021 č. j. -269, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a stavby-hradec s.r.o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy a obsahu napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě stavby-hradec s.r.o., (dále jen "vedlejší účastnice"), jíž se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 720 040 Kč s přísl. z titulu doplatku ceny díla, které provedla stěžovateli.

3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") shora rubrikovaným rozsudkem stěžovateli uložil povinnost zaplatit částku 720 040 Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 352 220 Kč (výrok II.).

4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil podle jako věcně správný. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a stěžovateli uložil povinnost zaplatit 41 818 Kč vedlejší účastnici.

5. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle , protože podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny.

6. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž je - obdobně jako v předchozím řízení - označuje za popření principu zákazu svévole v rozhodování. Tvrdí, že rozhodnutí jsou nesprávná, překvapivá a nepřezkoumatelná. Dále namítá, že Nejvyšší soud při svém rozhodování porušil předpisy zákonné i ústavní povahy zcela zásadním způsobem, nijak se nevypořádal s námitkami stěžovatele, rozhodoval o argumentech, které stěžovatel neuplatnil, a tak zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Dle přesvědčení stěžovatele byl vadně zjištěn skutkový stav obecnými soudy a je nelogické a nesprávné vykládat příslušná procesní ustanovení tak, že je vyloučen přezkum v dovolacím řízení, a musí být přesunut až do řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle . Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

9. Zpochybňuje-li stěžovatel v nyní posuzované věci postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy ze dne 23. 3. 2004

sp. zn.

(N 42/32 SbNU 405); nebo ze dne 20. 9. 2006

sp. zn.

(N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.

10. Ústavní soud dále upřesňuje, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.

11. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, zdejší soud v postupu obecných soudů neshledal. Ústavní soud zde nemá za to, že by snad skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy. Naopak je přesvědčen, že se tímto způsobem stěžovatel pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro něho nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

12. Pro Ústavní soud je proto podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se obecné soudy řídily při posouzení nynější věci. Okresní soud i krajský soud dospěly k závěru (který ostatně nebyl rozporován ani samotnými účastníky řízení), že stěžovatel s vedlejší účastnicí uzavřeli platnou ústní smlouvu o dílo. Předmětem smlouvy o dílo byla výstavba dvojgaráže, zdi z betonových tvarovek zpevněných armováním a litým betonem, provedení zpevněných ploch, výstavba oplocení a příprava osazení bazénu. Cena díla byla 1 420 000 Kč, což účastníci shodně uvedli ve svých výpovědích. V průběhu realizace stavby docházelo ke změnám (emailová komunikace, výpověď svědků Charváta, Vojky, Ing. Kroupy). Stěžovatel se nemůže domáhat toho, že změna ústní smlouvy o dílo nebyla provedena písemně, když byla akceptována oběma smluvními stranami. Vady díla spatřoval stěžovatel ve špatně vyzděném plotu, ale k jeho námitkám obecné soudy nepřihlédly, protože si sám předmětné tvarovky na stavbě odsouhlasil, převzal a získal slevu 20% z jejich ceny. Existence dalších vad nebyla v řízení prokázána, když z výpovědí účastníků i svědků vyplynulo, že k jejich odstranění docházelo průběžně. Dílo bylo převzato na konci září 2015, stavba je užívána a slouží svému účelu, jak bylo potvrzeno všemi zúčastněnými osobami nezávisle na sobě. Námitka promlčení nebyla uplatněna důvodně, neboť žaloba byla podána před uplynutím zákonné tříleté promlčecí lhůty. Okresní soud i krajský soud dospěly k závěru, že dílo bylo dokončeno a vedlejší účastnice má právo na zaplacení sjednané ceny za provedené dílo dle , ve výši 720 040 Kč. Stěžovatel namítal, že uhradil jednorázově zálohu ve výši 1 000 000 Kč, ale po zhodnocení dokazování obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem bylo uhrazeno 700 000 Kč. Obecné soudy neuvěřily tvrzení svědkyně Šárky Kupkové, bývalé manželky stěžovatele, že by investovala své výlučné finanční prostředky na stavbu, která byla ve vlastnictví rodičů jejího bývalého manžela. Přisvědčil námitkám vedlejší účastnice, že si překvapivě detailně pamatuje události po více jak šesti letech. S ohledem na následný rozvod a majetkové vyrovnání manželů se její výpověď jevila jako účelová. Obecné soudy vyhověly žalobě vedlejší účastnice a uložily stěžovateli uhradit žalovanou částku, která odpovídá zbývající a dosud neuhrazené částce ze smlouvy o dílo ve výši 720 040 Kč s příslušenstvím.

13. Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - tyto závěry jakkoli přehodnocovat, neboť v nich neshledává cokoli, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Zjištění skutkového stavu v nyní posuzovaném případě totiž nevykazuje ústavněprávní deficit, který by vyžadoval ingerenci Ústavního soudu. Rozhodnutí krajského soudu, a v konečném důsledku ani rozhodnutí okresního soudu, zjevně netrpí takovou vadou skutkových zjištění, že by k nim obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. a násl.) nikdy dospět. Podaná ústavní stížnost tudíž postrádá ústavněprávní rozměr, a to tím spíše, že jsou v ní uplatněny pouze námitky, které byly prezentovány a obecnými soudy vyvráceny již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatel tak fakticky brojí pouze proti tomu, jak obecné soudy posoudily skutkové okolnosti jejho případu, kterážto argumentace ovšem nemůže v podmínkách nyní posuzovaného případu obstát.

14. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y.

15. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Argumentaci judikaturou Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnou.

16. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2023

Ludvík David v. r.

předseda senátu