Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1083/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dovrtěla, zastoupeného Mgr. Filipem Nečasem, advokátem, sídlem Malinovského náměstí 603/4, Brno směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2021 č. j. -59 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2023 č. j. -35, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na vlastnictví zaručené v d a právo na spravedlivý proces zaručené v d.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel před 40 lety vybudoval na svém pozemku se souhlasem obce zahradní domek, který od uvedené doby využívá. V roce 2019 Krajský úřad Zlínského kraje (odbor životního prostředí a zemědělství) podal stavebnímu úřadu podnět k prošetření, neboť měl za to, že se předmětná stavba nachází neoprávněně v pásmu hygienické ochrany II. stupně, sloužícímu k ochraně vodních zdrojů. Dané pásmo bylo stanoveno rozhodnutím Okresního národního výboru v Uherském Hradišti v roce 1989 (dále jen jako "opatření"), tj. takřka 10 let po umístění stavby.

3. Stěžovatel požádal o dodatečné povolení stavby, tomu ale nebylo správními úřady vyhověno, neboť k žádosti vydal nesouhlasné stanovisko Městský úřad Uherské Hradiště, odbor stavebního úřadu a životního prostředí (v roli vodohospodářského úřadu). Důvodem bylo umístění stavby v již zmíněném ochranném pásmu vodního zdroje, ve kterém podle opatření není možné umisťovat žádné stavby s výjimkou těch souvisejících s jímáním a čerpáním vody.

4. Stěžovatel se bránil proti rozhodnutím správních orgánů žalobou, tou se zároveň domáhal zrušení opatření. Krajský soud v Brně druhou část žaloby vyloučil k samostatnému projednání, v němž následně návrh na zrušení opatření napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že opatření bylo vydáno příslušným orgánem, který provedl úvahu, jejímž výsledkem byla úprava, nepovolující s ohledem na veřejný zájem na ochraně a zachování vodních zdrojů v ochranném pásmu umístění jakýchkoliv staveb, vyjma těch souvisejících s jímáním a čerpáním vody. Tuto regulaci nepovažoval nalézací soud za nijak excesivní. K tomu zde existoval (a stále existuje) nárok vlastníků staveb a pozemků na finanční náhradu za omezení plynoucí ze vzniku ochranného pásma. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. Byť připustil určitou stručnost argumentace v rozsudku Krajského soudu v Brně, nepovažoval jej za nepřezkoumatelný a věcně se s jeho obsahem ztotožnil.

5. Stěžovatel s citovanými rozsudky správních soudů nesouhlasí. Jeho základní námitka směřuje k extenzivnímu vymezení staveb, které nemohou být podle opatření v ochranném pásmu umístěny. Ustanovení v roce 1989 platného znění zákona o vodách ( ) uvádělo, že vodohospodářský úřad může v ochranných pásmech "zakázat nebo omezit užívání nemovitostí nebo činnosti, ohrožující vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodních zdrojů." Jestliže úřad v opatření zakázal de facto umístění jakýchkoliv staveb, tedy i těch neohrožujících vodní zdroje, překročil svou pravomoc. Pro takový postup neexistuje žádný rozumný důvod, zájmů chráněných zákonem o vodách by se takové stavby nijak nedotýkaly. Opatření tak rovněž porušuje ústavní zásadu proporcionality ve vztahu k vlastnickému právu stěžovatele.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.

10. Jádro námitek stěžovatele se dotýká výkladu § 19 odst. 2 zákona o vodách platného v době vydání opatření a jeho dopadů. Stěžovatel jej interpretuje tak, že umístění staveb neohrožujících vydatnost, jakost a zdravotní nezávadnost vodních zdrojů nemohlo být na ochranném území zakázáno. Naopak správní soudy předmětné ustanovení vnímají v kontextu dalších částí téhož zákona, zejména pak § 1, podle kterého je účelem daného zákona mj. "všestranně chránit vody pro jejich nenahraditelnost a celospolečenský význam", v důsledku čehož jednou z možných variant je právě i zákaz umístění v podstatě všech staveb.

11. Výklad stěžovatele nepostrádá jistou logiku, zákonodárce očividně zamýšlel rozhodujícímu orgánu naznačit účel možného zákazu umístění nemovitostí v ochranném pásmu. Na druhou stranu termín "nemovitost poškozující nebo ohrožující" vodní zdroje je termínem právně neurčitým a jeho výklad přísluší správnímu orgánu vymezujícímu okruh těchto nemovitostí v rozhodnutí o stanovení ochranného pásma. Zákon v tomto směru nijak nevylučoval postup rozhodujícího orgánu, který by za poškozující nebo ohrožující mohl vzhledem k okolnostem považovat všechny nemovitosti ve vznikajícím ochranném pásmu - ostatně jak bylo výše vysvětleno, priorita veřejného zájmu na ochraně vodního zdroje byla v zákoně zakotvena. V neposlední řadě takové rozhodnutí mělo svou protiváhu (korektiv) v nároku vlastníků dotčených nemovitostí na náhradu škody (srov. zákona o vodách ve znění z roku 1989). Znamená to také, že podmínky d byly naplněny a nemohlo dojít k porušení ústavně chráněných majetkových práv vlastníků.

12. Jakkoliv tedy Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele s tím, že mu platné opatření brání ve "zlegalizování" jím po dlouhou dobu užívané nemovitosti, proti závěrům správních soudů zamítajícím žalobu na zrušení opatření nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu