Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 253/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kocourové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2022 č. j. -257, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2021 č. j. -227 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 26. ledna 2021 č. j. -188, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Eduarda Šubrta a Jarmily Šubrtové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud"), jenž byl následně potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), bylo k žalobě vedlejších účastníků určeno, že pozemky parc. č. st. X1 a X2 v katastrálním území Záhoří u Semil, které jsou součástí jejich společného jmění manželů, nejsou zatíženy služebností cesty ve prospěch pozemku parc. č. st. X3 v katastrálním území Záhoří u Semil, který je ve vlastnictví stěžovatelky.

3. Žaloba byla podána proto, že v minulosti stěžovatelka několikrát ročně přejížděla přes pozemky vedlejších účastníků traktorem. Po vybudování vodovodní přípojky v roce 2016 vedlejší účastníci stěžovatelku upozornili, že přes jejich pozemky již nelze ani výjimečně jezdit a místo dešťového svodu označili okrasnými květníky. Podání žaloby předcházelo jiné soudní řízení. Usnesením okresního soudu ze dne 29. 1. 2018 č. j. -89, jež bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 2. 9. 2019 č. j. -128, byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zdržet se zásahů do pokojné držby a obnovit původní stav spočívající v průjezdu vozidly, zejména odstranit ze svého pozemku velkokapacitní květníky.

4. Podle napadených rozsudků byl na určení, zda služebnost cesty zatěžuje pozemky vedlejších účastníků, naléhavý právní zájem ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí soudu totiž mohlo navodit stav jistoty mezi účastníky, která byla narušena rozhodnutím ukládajícím vedlejším účastníkům povinnost zdržet se zásahů do pokojné držby. Obecné soudy dále dospěly k závěru, že stěžovatelkou tvrzená dobrá víra a dobrá víra jejího právního předchůdce, jde-li o služebnost cesty, se nemůže odvíjet od smíru, jenž byl schválen usnesením okresního soudu ze dne 23. 4. 1969 č. j. -18. Tento smír je dohodou o obligačním právu někdejších vlastníků pozemku parc. č. st. X3, manželů Františka a Pavlíny Vyhlídkových, kterou nedošlo ke vzniku služebnosti ve prospěch vlastníků tohoto pozemku. Právo odpovídající této služebnosti nevzniklo stěžovatelce nebo jejímu právnímu předchůdci ani později vydržením.

5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozuje obecně poukazem na . Závěrem, že soudem schválený smír je dohodou o obligačním právu, se měl krajský soud odchýlit od judikaturních závěrů týkajících se výkladu právního jednání obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. a ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. , jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016

sp. zn.

(N 171/82 SbNU 657). Respektovány neměly být ani závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. . V něm je sice uvedeno, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen za předpokladu, že tento sám věc či právo již nevydržel, to však nevylučuje - jak je tomu u stěžovatelky - nabytí věci nebo práva jiným způsobem. Krajský soud se měl dále odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999 sp. zn. , z něhož a contrario plyne, že pokud by ve smlouvě byla konstatována existence věcného břemene a nabyvatel by se v dobré víře ujal držby odpovídajícího práva, šlo by o držbu oprávněnou. Právní závěr krajského soudu, že otec stěžovatelky nemohl být objektivně v dobré víře, měl být v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. a rozhodnutím sp. zn. " " (podle Ústavního soudu má jít patrně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. ). Dosud judikaturou neřešená právní otázka měla spočívat v tom, zda dobrá víra stěžovatelky "musela být v konkrétní věci ukončena dne 23. 7. 2017 na základě odvolání žalobců v řízení sp. zn. vystupujícím v procesním postavení žalovaných, nejpozději dne 3. 8. 2017, kdy bylo odvolání doručeno právní zástupkyni žalované".

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl, neboť trpělo vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Dovolací soud poukázal na povinné náležitosti dovolání podle až 3 , zahrnující povinnost dovolatele řádně vymezit dovolací důvod, jakož i uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V této souvislosti shledal, že stěžovatelka nevymezila dovolací důvod ani způsob jeho konkrétního naplnění, pokud jde o její nesouhlas se závěrem, že soudem schválený smír je dohodou o obligačním právu. Její argumentace v některých ohledech vycházela z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižšího stupně, ačkoli přezkum skutkových zjištění dovolacímu soudu nepřísluší. Týkalo se to zejména okolností, od nichž se odvíjí posouzení, zda a kdy se právní předchůdce stěžovatelky chopil držby práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Stěžovatelka také neuvedla, v čem se napadený rozsudek krajského soudu odchyluje od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. v otázce možnosti započíst nezbytnou dobu oprávněné držby jejího právního předchůdce. Obdobně z dovolání nevyplývá, z jakého důvodu má být závěr, že otec stěžovatelky nemohl být objektivně v dobré víře, v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. a rozhodnutím "sp. zn. ". Tyto vady dovolání nebyly odstraněny ve lhůtě k jeho podání.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky vůči věcnému posouzení žaloby v rozsudcích krajského soudu a okresního soudu. Obecné soudy podle jejího názoru náležitě nezvážily střet vlastnického práva a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Neposuzovaly, k jakému právnímu jednání smluvní strany v roce 1969 směřovaly, co bylo jejich cílem do budoucna a jaké bylo následné chování stran po uzavření smíru. V tomto ohledu měly řádně provést důkazní řízení. Právním předchůdcům stěžovatelky byla obecnými soudy vytknuta hrubá nedbalost, že nezajistili zápis odpovídající věcnému břemenu do katastru nemovitostí, aniž by byl zohledněn dřívější právní stav evidence nemovitostí. V minulosti se neuplatnil intabulační princip a evidence soukromých práv k nemovitostem byla nedbalá a neúplná. Tyto nedostatky nelze klást k tíži stěžovatelky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněnou navrhovatelkou a v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu ) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem ( až 31 ).

9. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady, a tudíž je na ně třeba pro účely tohoto posouzení hledět, jako by nebylo podáno. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoli. Bylo-li dovolání odmítnuto z důvodu, že nebylo pro vady věcně "projednatelné", Nejvyšší soud neměl žádný prostor k tomu, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Stěžovatelka tak u napadených rozsudků krajského soudu a okresního soudu nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva, v důsledku čehož je její ústavní stížnost v této části podle nepřípustná [např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

; souhrnně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)], zejména výrok II a body 59 a násl.; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. V posuzované věci stěžovatelka navrhuje také zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, uplatňuje však vůči němu výlučně námitky týkající se věcného posouzení žaloby soudy nižších stupňů. Nijak nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu, že dovolání nemělo zákonem stanovené náležitosti, tedy že buď nebyl řádně vymezen dovolací důvod ( a 3 ), nebo nebylo uvedeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( téhož zákona). Ústavní soud se přesto seznámil s obsahem dovolání stěžovatelky. V posouzení jeho náležitostí Nejvyšším soudem přitom neshledal žádné pochybení. Pokud dovolání stěžovatelky neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tato vada nebyla odstraněna v průběhu trvání lhůty k podání dovolání ( věta první ), pak v odmítnutí takového dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v y (srov. stanovisko pléna sp. zn. , zejména výrok I a body 25 a násl. odůvodnění). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).

12. Námitkami stěžovatelky vůči věcnému posouzení žaloby vedlejších účastníků soudy nižších stupňů se Ústavní soud nemohl zabývat. Přezkumu napadených rozsudků krajského soudu a okresního soudu brání, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz výše bod 1), dospěl k závěru, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Ve zbylé části ústavní stížnost odmítl podle pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2023

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu