Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1444/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, právně zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 29. 3. 2023 č. j. -52, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu, zaručené d (dále jen " "), a dále právo vlastnit majetek, zaručené y.

2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, usnesením ze dne 17. 1. 2022 č. j. -41 soud prvního stupně stěžovateli jako soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce. V odůvodnění uvedl, že usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 11. 2020 č. j. -28 byla exekuce zastavena podle ve spojení s exekučního řádu, neboť povinný byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2020 č. j. -38 osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se přitom vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Oprávněný pohledávku, pro kterou byla exekuce nařízena, do insolvenčního řízení vedeného proti povinnému nepřihlásil, ačkoliv tak učinit měl. Rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození povinného jako dlužníka od placení pohledávek se vztahuje i na oprávněného jako věřitele, když jeho pohledávka nebyla do insolvenčního řízení přihlášena, ačkoliv přihlášena být měla. Soudnímu exekutorovi soud nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce s odůvodněním, že tuto svou pohledávku měl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému, resp. měl rozhodnout o vydání výtěžku exekuce po odpočtu vlastních nákladů do insolvenčního řízení. Smyslem oddlužení a následného osvobození dlužníka od zbývajících dluhů je "očištění" povinného od dluhů. Nelze proto soudnímu exekutorovi přiznat vůči povinnému právo na náhradu nákladů exekuce.

3. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním. Domáhal se přiznání náhrady nákladů exekuce ve výši 1 074 Kč vůči povinnému, neboť tato částka byla na nákladech exekuce v průběhu exekuce vymožena, a to již před zahájením insolvence. Pokud o této částce nebude v souvislosti se zastavením exekuce rozhodnuto, nebude existovat právní důvod k zaúčtování této částky na náklady exekuce. Odvolací soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností předmětné usnesení potvrdil, když v odůvodnění konstatoval, že pokud soudní exekutor ještě před zahájením insolvenčního řízení proti povinnému vymohl na nákladech exekuce částku 1 074 Kč, v souladu s nyní již ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí

sp. zn.

,

) měl výtěžek z exekuce po odpočtu svých nákladů vydat do insolvenčního řízení, příp. svou pohledávku na náhradu nákladů exekuce přihlásit do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému. Pokud tak neučinil, nelze nyní povinného zavázat k náhradě nákladů exekuce, resp. soudnímu exekutorovi přiznat nárok na částku, kterou na nákladech exekuce vymohl a nevydal ji do insolvenčního řízení. Ponechání uvedené částky na účtu soudního exekutora nemůže být odůvodněno ani skutečností, že teprve následně došlo ke změně a ustálení judikatury, což nemohl soudní exekutor předvídat.

4. Po přezkoumání napadeného usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

5. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

).

6. Ústavní soud je tedy při splnění určitých zvláštních podmínek oprávněn meritorně přezkoumat i věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou totiž u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016

sp. zn.

). U stěžovatele vzhledem k částce 1 074 Kč, o kterou jde, podobná intenzita v daném řízení jistě nenastává; neuvádí ani, že by vysoký počet podobných případů fatálně ohrožoval podstatu jeho podnikání. Stěžovatel v podstatě v ústavní stížnosti nijak překážku bagatelnosti nerozporuje, pouze obecně uvádí, že by se "Ústavní soud měl ústavní stížností věcně zabývat, a to vzhledem k existenci druhově shodných sporů".

7. Obsah ústavní stížnosti proto Ústavní soud považuje za pouhou polemiku s výkladem podústavního práva, jak byl proveden obecnými soudy, a s nímž stěžovatel nesouhlasí. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud musí konstatovat, že krajský soud svým postupem základní práva stěžovatele neporušil.

8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo i judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn.

) řádně, a proti jeho právním závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu