Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1402/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele prap. Filipa Dostála, zastoupeného Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -49 ze dne 29. 3. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a policejního prezidenta Policie ČR, sídlem Strojnická 27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro jeho rozpor s , a 36d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel je příslušníkem bezpečnostních sborů, přičemž v souladu s , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), požádal služebního funkcionáře o vydání souhlasu s výkonem jiné výdělečné činnosti - dispečera. Náplní práce zde měla být obsluha a zajištění případného telefonického spojení pro potřeby společnosti X, a to při provádění prohlídek těl zemřelých. Úkolem stěžovatele by bylo zejména přijetí telefonní výzvy z místa úmrtí, zajištění osoby, která provede ohledání těla, telefonická komunikace s pozůstalými a ostatními osobami v místě nálezu.

Vzhledem k tomu že ředitel Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje svůj souhlas s výkonem jiné výdělečné činnosti neudělil, podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl policejní prezident tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil a odvolání zamítl. Následně podaná správní žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2021 č. j. -65 zamítnuta. Stejně tak byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2023 č. j. -49 zamítnuta i kasační stížnost.

Správní orgány odůvodnily neudělení souhlasu s jinou výdělečnou činností tím, že by jím, mohl být ohrožen důležitý zájem služby - byť pouze hypoteticky. Stěžovatel má za to, že nevyhovění jeho žádosti nebylo s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. řádně odůvodněno a nebylo individualizováno na osobu stěžovatele. Stěžovatel je toho názoru, že se dostává do nerovného postavení oproti těm příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří mohou vykonávat vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou činnost přičemž i zde existuje hypotetické riziko fyzické nebo psychické zátěže. Obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na doplnění dokazování o statistické údaje ohledně udělených souhlasů s výkonem služby v jednotlivých krajích, přičemž svůj postup blíže nevysvětlily. Stěžovatel se snažil poukázat na rozdílný přístup správních orgánů v rámci ČR při udělování souhlasu s výkonem jiné výdělečné činnosti. Zatímco v Královéhradeckém kraji nebyl udělen souhlas ve více než ve 21 % případů v kraji Vysočina nebo ve Zlínském kraji bylo ve sledovaném období (2019-2022) vyhověno téměř 100 % žádostí. Uvedený přístup považuje stěžovatel za nerovný a zasahující do jeho základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [ a písm. d)y], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovateli podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jimi podané správní žalobě. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

Podle Ústavního soudu Nejvyšší správní soud své právní závěry řádně odůvodnil, když stěžovateli vysvětlil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval, jak je vyložil a jak následně aplikoval na daný případ. Má-li stěžovatel za to, že Nejvyšší správní soud nehodnotil dostatečně podmínky pro výkon jiné výdělečné činnosti, lze ho zcela odkázat na odst. 19 napadeného rozsudku, v němž se Nejvyšší správní soud těmto okolnostem věnuje. Namítá-li stěžovatel, že rozhodování o žádostech podle § 48 odst. 2 služebního zákona se liší v rámci jednotlivých krajů, nutno uvést, že Ústavní soud není orgánem, jehož úkolem by bylo sjednocovat postupy správních orgánů při povolování jiné výdělečné činnosti. Navíc, stěžovatelem zmíněná statistická data sice vypovídají o rozdílnosti v úspěšnosti příslušníků s žádostí podle § 48 odst. 2 služebního zákona, ovšem není zřejmé, jaké konkrétní činnosti se souhlasy vydané v jiném kraji fakticky týkají. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by obdobná žádost, byla podána v jiném kraji, kde je čistě statisticky vyšší šance na vyhovění, není jisto, že by byl žadatel skutečně úspěšný. Z uvedeného důvodu tak nelze dospět k závěru, že by se stěžovatel dostával do nerovného postavení oproti příslušníkům v jiných krajích.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu