Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 464/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Karlem Mazzolinim, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. -92 ze dne 9. 3. 2021, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -122 ze dne 6. 5. 2021, a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -162 ze dne 30. 11. 2022, za účasti Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajské zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 2. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatel se před obecnými soudy žalobou proti Krajské zdravotní, a.s., domáhal náhrady újmy způsobené postupem lékařů non lege artis. Okresní soud v Teplicích stěžovatele usnesením č. j. -6 ze dne 20. 2. 2020, vyzval k doplnění žaloby a poučil ho, z jakého důvodu je žaloba neúplná a neurčitá a jak ji má doplnit. Stěžovatel opakovaně žádal o prodloužení lhůty, čemuž okresní soud vždy vyhověl. Ve dvou podáních stěžovatel žalobu doplnil, u nároků na zaplacení částky za zdravotní újmu, psychickou újmu a ztížení společenského uplatnění však neodstranil některé nedostatky, pro které nebylo možné v řízení dále pokračovat. Okresní soud proto v této části žalobu odmítl usnesením č. j. -92 ze dne 9. 3. 2021, které odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesením č. j. -122 ze dne 6. 5. 2021. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. -162 ze dne 30. 11. 2022. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že , , ve znění pozdějších předpisů, zakládá tři relativně samostatné nároky, které je nezbytné v žalobě přesně vyčíslit a každý nárok podložit konkrétními skutečnostmi. Stěžovatel však tento požadavek nesplnil, neboť ani na výzvu soudu neuvedl, kterých nároků se domáhá a jakou částku by měla žalovaná na který z těchto nároků zaplatit.

Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva garantovaného v d. Z toho důvodu se domáhá jejich zrušení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud takové pochybení v nyní projednávaném případě neshledal. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a nevykazují známky svévole ani jiného excesu nezbytného pro uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu.

Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že okresní soud stěžovatele usnesením č. j. -6 vyzval k doplnění žaloby. V usnesení je kromě jiného zcela srozumitelným a konkrétním způsobem vymezen požadavek na rozlišení nároků za zdravotní újmu (zřejmě bolestné), za psychickou újmu a za ztížení společenského uplatnění. Ve vztahu ke každému nároku zvlášť okresní soud vymezil požadavek, aby v žalobě bylo uvedeno, jakou konkrétní částku za daný nárok žalobce požaduje. Navzdory výzvě však stěžovatel v žádném z následujících podání tyto nedostatky neodstranil.

Výše uvedený požadavek Nejvyššího soudu, že je nezbytné v žalobě jednotlivé nároky odlišit a každý z nich vyčíslit, již v minulosti Ústavní soud akceptoval usnesením

sp. zn.

ze dne 30. 6. 2020. Ve vztahu k tomuto usnesení stěžovatel uvádí, že není přiléhavé, neboť on nebyl zastoupen a ani nebyl povinen nechat se zastoupit advokátem a sám nemá právnické vzdělání, takže nemohl být schopen požadavkům soudu vyhovět. S ohledem na jeho nemoc by na něj navíc měly být kladeny mírnější nároky. Ústavní soud požadavek na doplnění žaloby tak, jak jej formuloval okresní soud, nepokládá za nesrozumitelný ani nepřiměřený pro běžného adresáta bez právnického vzdělání, byť trpícího závažnou nemocí. Je však především vlastní odpovědností každého účastníka řízení, aby zvážil svoje aktuální schopnosti a složitost svého případu a případně se obrátil na advokáta. Stěžovatel sice správně uvádí, že nechat se zastoupit advokátem je zásadně právem, nikoliv povinností, rizika spojená s nevyužitím tohoto práva ovšem nelze na soud přenášet v takové míře, že by musel snížit nároky při právním posouzení případu - například v otázce projednatelnosti žaloby. Tvrdí-li stěžovatel, že si advokáta nemohl zajistit kvůli omezením v souvislosti s probíhající pandemií nemoci covid-19, je třeba upozornit, že tuto námitku ve vztahu k možnosti nechat se zastoupit advokátem neuplatnil před okresním soudem, který na ni tak ani nemohl zareagovat. Z jeho podání (např. doplnění žaloby na č. l. 37 nebo sdělení na č. l. 53) je naopak zřejmé, že se mu dařilo advokáty kontaktovat, ti ho však z různých důvodů nesouvisejících s pandemií odmítali. Na základě této informace okresní soud stěžovatele zcela korektně poučil o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, byť jeho žádosti následně nevyhověl z důvodu nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Dle názoru Ústavního soudu okresní soud dostatečně přihlédl ke všem podstatným okolnostem včetně pandemie i zdravotního stavu stěžovatele, když ho srozumitelným a konkrétním způsobem vyzval k doplnění žaloby a lhůtu k doplnění mu opakovaně prodlužoval, takže celkem trvala déle než tři měsíce. Takovou dobu Ústavní soud považuje za dostatečnou, aby si i ve ztížených podmínkách stěžovatel mohl zajistit advokáta. Nelze navíc přehlížet skutečnost, že v okamžiku posledního prodloužení lhůty již netrval nouzový stav a dosavadní opatření se výrazně uvolnila, což ostatně okresní soud zohlednil (č. l. 36, zadní strana). Z uvedených důvodů Ústavní soud navzdory pochopení pro stěžovatelovu obtížnou životní situaci konstatuje, že neshledal žádný důvod pro posouzení nynějšího případu jinak než ve zmiňovaném usnesení

sp. zn.

.

Ze stejných důvodů se Ústavní soud nezabýval námitkami ke zbylým požadavkům obsaženým ve výzvě okresního soudu, neboť jejich odlišné posouzení by nebylo způsobilé zvrátit závěr Nejvyššího soudu. Ostatní námitky jsou převážně pokračující polemikou s obecnými soudy v rovině podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší napadená rozhodnutí posuzovat z hlediska jejich správnosti, nýbrž pouze z hlediska jejich ústavnosti (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007). V tomto ohledu napadeným rozhodnutím nelze nic vytknout.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu