Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1272/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti 1) J. H., 2) V. H., 3) J. H. a 4) N. K., zastoupených JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. -1483 ze dne 16. listopadu 2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -1820 ze dne 19. května 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1892 ze dne 25. ledna 2023, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v , , a d (dále jen " ").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") byl první stěžovatel pod body 1. a 2. výroku o vině uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem spáchaným ve spolupachatelství podle tr. zákoníku. Druhá a čtvrtá stěžovatelka i třetí stěžovatel byli pod bodem 2. výroku rozsudku okresního soudu o vině uznáni vinnými přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl první stěžovatel odsouzen podle tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle a tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Druhá stěžovatelka byla podle týchž ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 let a třetímu stěžovateli a čtvrté stěžovatelce pak okresní soud podle tr. zákoníku uložil shodně tresty odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jejich výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali všichni stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů s odkazem na § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít tím, že v hodnocení skutkových zjištění má chybět určitá část skutečností, která byla stěžovateli v řízení namítána. Dovozují extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým v trestním řízení soudy dospěly. S odkazem na namítané vady v insolvenčních řízeních jsou stěžovatelé přesvědčeni, že se nemohli předmětného trestného činu dopustit, a tvrdí, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ), (dále jen " "), a namítají nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. Uvádějí, že stranou soudního přezkumu zůstaly otázky vztahující se k námitkám stěžovatelů o vadách při vedení insolvenčních řízení, namítají existenci opomenutých důkazů (neuvádí však jakých), a dovozují, že opomenuté důkazy, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, zakládají dle názoru stěžovatelů nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Závěrem stěžovatelé dodávají, že v jejich věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelů a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti ( y), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud je napadené rozhodnutí obecného soudu dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval.

8. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Takové závěry však v posuzované věci neshledal.

9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé opakují námitky uplatněné již dříve v řízení v rámci obhajoby. Tyto námitky již byly vypořádány - zcela uspokojivě - obecnými soudy. Obecné soudy se dle Ústavního soudu důkladně věnovaly prověření všech okolností případu a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily a dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Okresní soud uvedl (viz bod 19 napadeného rozsudku), že bylo prokázáno, že první stěžovatel poté, co byl na jeho majetek i na majetek jeho manželky (druhé stěžovatelky) prohlášen konkurs, a předmětná nemovitost byla zapsána do obou konkursních podstat, bez vědomí a souhlasu insolvenčních správců násilně odstranil zámky u předmětné nemovitosti a nahradil je svými zámky, ačkoliv tuto nemovitost insolvenční správci převzali do správy a sami provedli výměnu zámků u dveří. Takového jednání se měl dopustit i přes to, že byl přítomen 27. 8. 2019 prohlídce a převzetí nemovitosti ze strany insolvenčních správců, vydal jim klíče a byl přítomen i výměně zámků u předmětné nemovitosti, což bylo prokázáno provedenými důkazy. První stěžovatel měl také doznat, že zámky u nemovitosti vyměnil. K tomu okresní soud uvedl, že první stěžovatel tak činil v úmyslu insolvenčním správcům fyzicky zamezit v přístupu do objektu, znemožnit jim tento majetek držet a požívat jeho užitky v rámci výkonu správy. Odkázal dále na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že je-li osobou s dispozičními oprávněními dle správce, je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je dlužník vlastníkem věci. Dále okresní soud uvedl, že bylo prokázáno, že dne 4. 11. 2019 všichni čtyři stěžovatelé po předchozí marné výzvě insolvenčních správců k předání nemovitosti a poučení o povinnosti k součinnosti odmítli insolvenčním správcům předmětnou nemovitost vydat a umožnit do ní přístup, když první tři stěžovatelé ústně prohlásili, že do domu nikoho nevpustí, a třetí stěžovatel a čtvrtá stěžovatelka se postavili před vchodové dveře do domu, a to přesto, že věděli, že na majetek prvních dvou stěžovatelů byl prohlášen konkurs, a předmětná nemovitost byla zapsána do obou jejich konkursních podstat. V odst. 21 napadeného rozsudku okresní soud popsal, proč považuje obhajobu stěžovatelů za účelovou, když dovodil, že tvrzení, že insolvenční správci v předmětné věci nejsou řádnými insolvenčními správci, kteří postupují v rozporu se zákonem, představuje pouze názor stěžovatelů, který však není ničím podložen. Okresní soud následně konstatoval (odst. 22 a odst. 23), že stěžovatelé naplnili formální znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle tr. zákoníku, když spáchanými činy porušili chráněný zájem státu na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a dovodil, že nepřímo ochrana dopadá i na majetková práva věřitelů dlužníka.

10. Krajský soud konstatoval, že okresní soud u všech stěžovatelů jejich jednání správně právně kvalifikoval jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení dle § 225 tr. zákoníku, a dodal, že své závěry přesvědčivě vysvětlil. Krajský soud dále (v odst. 31 až 33 napadeného usnesení) popsal, z jakých důvodů soudní rozhodnutí v elektronické podobě neobsahuje vlastnoruční podpis soudce, ale postačuje u takové formy rozhodnutí uznávaný elektronický podpis osoby odpovědné za správnost jeho vyhotovení, jako tomu bylo v posuzované věci. Dodal, že okresní soud správně odkázal na význam chráněného zájmu, a že nepochybil ani ve výroku o trestu.

11. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že z rozhodnutí okresního a krajského soudu vyplývá, že se soudy prvního a druhého stupně zabývaly výtkami stěžovatelů, vypořádaly se s nimi důsledně a dospěly přitom ke správným právním závěrům. Dodal, že ustanovení nestanoví žádné omezení insolvenčního správce (či jiné osoby s dispozičním oprávněním) v tom smyslu, že by jeho dispoziční oprávnění spravovat majetek v majetkové podstatě bylo závislé na souhlasu osoby, která podala vylučovací žalobu. Obvinění (stěžovatelé) tedy dle Nejvyššího soudu odkazovali na ustanovení, které na jejich věc vůbec nedopadalo a nemohli se proto důvodně spoléhat na oprávněnost svého počínání, jímž znesnadňovali insolvenčním správcům výkon jejich povinností vůči správě nemovitosti zapsané do majetkové podstaty. Stěžovatelé byli dle Nejvyššího soudu opakovaně upozorněni na to, že povinnost poskytnout insolvenčnímu správci součinnost je stanovena zákonem, museli tudíž počítat s následkem jejího nesplnění. Dodal, že stěžovatelé v podstatě chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný ustanovením tr. zákoníku, což odpovídá naplnění znaku přímého úmyslu podle tr. zákoníku.

12. V přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že okresní soud, krajský soud či Nejvyšší soud rozhodly způsobem, který by nerespektoval ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Ústavní soud dospěl naopak k závěru, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují své věcné výhrady a argumenty, se kterými se však již obecné soudy vypořádaly. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Nic na uvedeném závěru nemůže změnit ani nesouhlas stěžovatelů s tím, jakým způsobem se obecné soudy s jejich námitkami vypořádaly, neboť odůvodnění rozhodnutí v předmětné trestní věci považuje Ústavní soud za logická, pečlivá a přesvědčivá, přičemž v nich neshledal prvky libovůle, svévole či jiné ústavněprávní vady. K námitce aplikace zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, se dostatečně vyjádřil již okresní soud, který (v bodě 23) konstatoval, že projednávané činy lze označit za společensky škodlivé, kdy nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, když v ústavní stížnosti stěžovatelé neuvedli, o jaké konkrétní důkazy by se mělo jednat, a stěžovatelé tak nenamítají nic, z čeho by bylo možné vyvodit, že v jejich věci k tvrzenému porušení jejich práv došlo.

13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu