Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 542/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Pavla Kupky, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. -29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na uložení daní podle zákona garantované d (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "finanční úřad") rozhodnutím ze dne 21. 8. 2018 č. j. 1670079/18/2301-52521-401357 zamítl stěžovatelovu námitku ze dne 1. 5. 2018 proti evidenci daní [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Dospěl totiž k závěru, že na jeho osobním daňovém účtu je správně evidován údaj o vyměřené dani z přidané hodnoty ve výši 451 728 Kč za zdaňovací období květen 2013, a to s ohledem na platební výměr ze dne 21. 7. 2017 č. j. 1492067/17/2301-52521-405054 (dále jen "platební výměr"), kterým byla tato daň vyměřena, neboť nebyl zrušen a stal se pravomocným dne 5. 9. 2017.

3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") pak rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. -31 zamítl jako nedůvodnou stěžovatelovu žalobu proti uvedenému rozhodnutí finančního úřadu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku, a to s poukazem na princip presumpce správnosti správních aktů, konstatoval, že i když byl platební výměr vydán až po uplynutí prekluzivní lhůty, je pravomocný a "nepřestal existovat" (nebyl změněn ani zrušen), přičemž orgány daňové správy jsou povinny postupovat podle § 149 odst. 1 a § 152 odst. 1 daňového řádu.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností, načež Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil, žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem je zatíženo zmatečností spočívající v projednání stěžovatelovy žaloby, ač k tomu chyběly podmínky řízení [ , (dále jen "")]. Vyšel z toho, že rozhodnutí o námitce proti potvrzení stavu osobního daňového účtu není v posuzované věci (kde je tento stav v souladu s platebním výměrem) rozhodnutím ve smyslu , takže žaloba je podle nepřípustná, resp. je ze soudního přezkumu podle vyloučena. Krajský soud ji proto měl podle odmítnout.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Podle stěžovatele je podstatou sporu, zda daňový orgán může evidovat jako pohledávku částku daně, kterou stanovil platebním výměrem vydaným po marném uplynutí prekluzivní lhůty, proti němuž se daňový subjekt neodvolal. Podle jeho názoru je stanovení daně za dané situace tak těžkou vadou, že "překonává" presumpci správnosti správního rozhodnutí, resp. způsobuje - jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2009

sp. zn.

(N 39/52 SbNU 399) - bezdůvodné obohacení státu, ze kterého pak nemůže ani povstat úrok z prodlení, proti němuž brojí (sic).

6. Stěžovatel, dovolávaje se úvah Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 2. 4. 2019

sp. zn.

(N 48/93 SbNU 155) a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. -48, vytýká posledně uvedenému, že rezignoval na spravedlnost svého rozhodnutí a ochranu jeho práv vůči státní moci, když v rozporu s a y z moci úřední formalisticky lpěl na doktríně presumpce správnosti správních rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že lze-li podle Nejvyššího správního soudu chránit dobré mravy ve prospěch státu, lze tak činit i ve prospěch daňového subjektu.

7. Podle stěžovatele lze z nálezové judikatury Ústavního soudu získat srozumitelný právní názor, že prekluze způsobuje bezdůvodné obohacení státu a "žádná skutková okolnost se mu nepříčí". Nejvyšší správní soud pochybil, když popřel použitelnost svého právního názoru vysloveného v rozsudku ze dne 29. 5. 2014 č. j. -36 a přehlédl rozsudek krajského soudu ze dne 8. 2. 2018 č. j. -49, kterým bylo vysloveno, že daňová kontrola na daň z přidané hodnoty za květen 2013 byla nezákonným zásahem, neboť byla prováděna po marném uplynutí prekluzivní lhůty, přičemž zpráva o daňové kontrole je součástí rozhodnutí o stanovení daně (§ 147 odst. 3 daňového řádu). Nejvyšší správní soud, jak stěžovatel dále namítá, jen proto, že nepodal odvolání, neumožnil mu ohledně úroků z prodlení přístup k soudu.

8. Závěrem stěžovatel shrnuje, že bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek tím, že mu daňové orgány uložily povinnost uhradit úrok z prodlení, ačkoliv platební výměr na daň z přidané hodnoty za květen 2013 byl vydán po marném uplynutí prekluzivní lhůty.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ( a contrario), resp. proti napadenému rozsudku žádný takový prostředek již k dispozici neměl.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu obecných soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti označuje za podstatu sporu otázku, zda může daňový orgán evidovat jako pohledávku částku daně, kterou stanovil platebním výměrem vydaným po marném uplynutí prekluzivní lhůty. Uvedené vymezení však neodpovídá právní otázce, která byla předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, tj. zda je v dané věci žaloba podle přípustná. Stěžovatelova argumentace pak nijak nereflektuje důvody, na nichž napadený rozsudek spočívá. Navíc se stěžovatel vymezuje vůči "úrokům z prodlení", tedy (podle všeho) proti platebnímu výměru ze dne 8. 12. 2017 č. j. 2013467/17/2301-52521-401357, kterým ho finanční úřad vyrozuměl o předpisu úroků z prodlení s úhradou vyměřené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2013. V této věci přitom stěžovatel podal ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021 č. j. -46, u Ústavního soudu je vedena pod

sp. zn.

a dosud o ní nebylo rozhodnuto.

12. Z ústavní stížnosti tak není patrno, jaká z úvah předestřených Nejvyšším správním soudem by neměla pro svůj rozpor s výše uvedenými ústavně zaručenými základními právy stěžovatele obstát a proč by tomu tak mělo být. Vzhledem k tomu, že uvedený soud svůj závěr srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnil a jeho úvahy se ani z věcného hlediska nejeví prima facie nepřiměřenými (tzv. extrémními), nemá Ústavní soud, co by Nejvyššímu správnímu soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.

13. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu