Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1302/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Hanzlíka a 2) Bohumily Hanzlíkové, oba zastoupeni JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. -418, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. -371, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] stěžovatelé brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen " "), neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená a d (dále jen " ").

2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se I. Pěknicová (dále jen "žalobkyně") domáhala určení, že je dědičkou po zůstavitelce R. Výborné, resp. určení, že stěžovatelé nejsou závětními dědici po zůstavitelce, a to na základě allografní závěti, která měla být za účasti dvou svědků sepsána dne 1. 2. 2010.

3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. -326, určil, že stěžovatelům nesvědčí dědické právo podle závěti zůstavitelky R. Výborné ze dne 1. 2. 2010.

4. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval , který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Soudy obou stupňů sice dospěly k závěru, že závěť byla podepsána zůstavitelkou za účasti dvou svědků, nicméně je neplatná, neboť ji zůstavitelka sepsala v duševní poruše, která ji k danému právnímu úkonu činila neschopnou.

5. Dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

6. Stěžovatelé se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž ovšem uvádějí obdobné námitky, které uplatnili již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporují, že by zůstavitelka trpěla duševní poruchou, která ovlivňovala její ovládací i rozpoznávací schopnosti. Napadají přitom výsledky dokazování a vyjadřují přesvědčení, že znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice stojí mimo ucelený řetězec ostatních důkazů, resp. namítají vnitřní rozpornost zjištěného skutkového stavu. Mají za to, že obecné soudy hodnotily důkazy selektivně.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

9. Zpochybňují-li stěžovatelé postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy

sp. zn.

ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelů - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.

10. Ústavní soud dále upřesňuje, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.

11. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, zdejší soud v postupu obecných soudů neshledal. Okresní soud, na jehož závěry následně v rámci odvolacího přezkumu navázal , totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě popsal a vysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěrům o skutkovém stavu věci, který považoval za prokázaný, a ani Ústavní soud zde nemá za to, že by snad skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy. Naopak je zjevné, že se tímto způsobem stěžovatelé pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro ně nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

12. Pro Ústavní soud je totiž podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se obecné soudy řídily při posouzení nynější věci. Závěr krajského soudu o tom, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou, která vyloučila její způsobilost pořídit závěť, totiž jednoznačně vyplynul ze znaleckého posudku Ústřední vojenské nemocnice, jenž byl velmi pečlivě "konfrontován" rovněž se znaleckými posudky předloženými stěžovateli (srov. rozsudek krajského soudu, body 34-39). tak dle názoru Ústavního soudu dostál ústavnímu požadavku projektovanému v , neboť důsledně hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlížel ke všemu, co vyšlo v průběhu řízení najevo (srov. rovněž hodnocení relevance svědeckých výpovědí). Ústavní soud tudíž nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že znalecký posudek Ústřední vojenské nemocnice stojí mimo řetězec ostatních důkazů. Odůvodnění krajského soudu, navazující na rozhodnutí okresního soudu, pokládá Ústavní soud za racionální, srozumitelné a přesvědčivé. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces totiž představuje právo na férové řízení, nikoliv právo na jeho (pro stěžovatele) pozitivní výsledek.

13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání. Stěžovatelé totiž v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y.

14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Dlužno dodat, že Nejvyšší soud se důkladně vypořádal rovněž s námitkami stěžovatelů poukazujícími na tvrzené nedostatky v procesu dokazování, které beze zbytku vyvrátil.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu