Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 742/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Pařízka, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 5. 2021 č. j. -892, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 11. 2021 č. j. -951, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022 č. j. -980, -980 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022 č. j. -1067, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu Praha - západ, rozsudek Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o popření dědického práva, kterou se žalobci a) doc. MUDr. Antonín Pařízek, CSc. a b) Antonín Pařízek domáhali vůči stěžovateli (žalovanému) určení, že žalobce a) a stěžovatel nejsou dědici ze závěti jejich matky, paní Mileny Pařízkové, pořízené formou notářského zápisu dne 12. 3. 2008.

3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem určil, že žalobce a) a stěžovatel nejsou dědici ze závěti pořízené zůstavitelkou (zemřelé 4. 12. 2008). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Po provedení řady důkazů, zejména lékařských zpráv a znaleckých posudků, doplněných o výslechy svědků, soud dospěl k závěru, že zůstavitelka pořídila závěť dne 12. 3. 2008 ve stavu, kdy jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Tato závěť je proto podle soudu jednáním neplatným. Své závěry soud opřel o znalecké posudky, zastřešené posudkem revizním, pro které svědecké výpovědi sloužily spíše jako okrajový zdroj informací (nikoliv však nepodstatný). Znalecké posudky soud označil jako řádně provedené, neshledal v nich logické rozpory a navzájem si neodporovaly. Posudky též objasnily, že se v případě zůstavitelky jednalo o typ onemocnění, které není pro laika seznatelné, kdy ani pro praktického lékaře či notáře při jejich činnosti nemusí být tato porucha rozpoznatelná (z toho plynou i možné rozpory v některých výpovědích či lékařských zprávách). Závěrem soud dodal, že by dané řízení nemělo zůstavitelku jakkoliv stigmatizovat. Potvrzení diagnózy zůstavitelky nijak nedevalvuje její osobnost, pouze dokládá, že bohužel v závěru svého života závažně onemocněla (pozn.: včetně závažného onkologického onemocnění) tak, že nebyla schopná činit některá právní jednání.

4. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil meritorní závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že v projednávané věci bylo po skutkové stránce bezpečně zjištěno to, že zůstavitelka k datu sepisu posuzované závěti jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, protože nebyla schopna posoudit následky tohoto svého právního jednání. Soud současně zdůraznil, že přihlédl k tomu, že všechny závěry znalců i soudu musely být s ohledem na úmrtí zůstavitelky činěny na základě výpovědí svědků či lékařských zpráv. S ohledem na souladné a jednoznačné přesvědčivé závěry znalců nepůsobí podle soudu nedostatek zjišťování rozhodného stavu věci ta skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl v řízení navržený výslech svědka MUDr. Rýce a klasifikaci (mezinárodní) nemocí. Tyto důkazy by nebyly schopné zvrátit skutkové i právní závěry soudu, a to i s ohledem na tvrzení stěžovatele o tom, co by jimi mohlo být zjištěno. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že zůstavitelka jednala při sepisu závěti v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou a jedná se tedy o úkon ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů, neplatný.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Závěry soudů o neplatnosti posuzované závěti zůstavitelky jsou podle dovolací instance v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle níž je zapotřebí zejména zjistit případnou existenci duševní poruchy a její vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli; takové zjišťování vyžaduje znalecké posouzení. Zejména odvolací soud řádně posoudil všechny provedené důkazy a zdůraznil, že znalecký posudek nemůže být zcela izolován od ostatního potřebného dokazování. Naopak stěžovatel nesprávně vytýkal soudům neprovedení stěžejního důkazu, který by nebyl schopen jakkoliv ovlivnit zjištěné skutečnosti. Obdobně stěžovatel nesprávně apeloval na porušení zásady favor testamenti, když soudy nadto postupovaly podle právní úpravy účinné ke dni úmrtí zůstavitelky; nadto se jedná o výkladové pravidlo uplatnitelné až v případě pochybností o významu projevené vůle.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů opět týmiž argumenty, které uplatňoval již v průběhu řízení. Namítá, že obecné soudy neprovedly podle něj stěžejní výslech MUDr. Rýce, který zůstavitelku odborně vyšetřil a žádnou rozpoznávací poruchu nezjistil. Polemizuje rovněž se závěry uvedenými ve znaleckých posudcích a poukazuje na nález Ústavního osudu

sp. zn.

, který se týká významu a posuzování znaleckého posudku, avšak v rámci trestněprávní problematiky. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy jej zkrátily na jeho základním právu na spravedlivý proces.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí zejména proti postupu obecných soudů stran provedeného dokazování a z něj vyvozovaných skutkových a právních závěrů. Ústavní soud však v tomto ohledu opakovaně judikuje, že jsou to právě obecné soudy, které jsou povolány k provádění a následnému hodnocení důkazů a k vyvozování odpovídajících právních závěrů. Ústavní soud není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat, pakliže v jejich postupu neshledá porušení základních práv účastníků řízení. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo. Současně Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje téže argumenty, které uplatňoval již v řízení před obecnými soudy a jimiž se tyto soudy opakovaně a velmi podrobně zabývaly. Ústavní stížnost stěžovatele tak představuje spíše pokračující polemiku s rozhodováním obecných soudů, které svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily a vypořádaly se i se všemi předkládanými námitkami, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné.

9. Ústavní soud nadto dodává, že v dané věci bylo zapotřebí podrobné znalecké zkoumání, když jedině znalecké posudky jsou dostatečně kvalifikovaným výsledkem posouzení psychického stavu stěžovatelky v rozhodném období (vzhledem k jejímu úmrtí). Obecné soudy přesto řádně neopomenuly ve věci zohlednit též výpovědi svědků či lékařů. Je proto možné uzavřít, že soudy se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Jakkoliv je z pohledu Ústavního soudu polemika stěžovatele lidsky pochopitelná, nelze jí závěry obecných soudů zpochybnit. K tomu i soud prvního stupně zdůraznil, že danými závěry se nijak nesnaží dehonestovat zůstavitelku stran jejího zdravotního stavu či osobnosti.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu