Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 937/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Stejskala a Libuše Stejskalové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2023 č. j. -63 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2021 č. j. -65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Městského úřadu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhají zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle a odst. 2, a odst. 2 a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatelé prováděli na základě platného stavebního povolení rekonstrukci střechy rodinného domu. Vedlejší účastník je dne 10. 6. 2020 vyzval k bezodkladnému zastavení těch prací, které jsou prováděny v rozporu se stavebním povolením. Stěžovatelé následně dne 26. 11. 2020 vedlejšímu účastníkovi adresovali podání "Žádost o prodloužení platnosti stavebního povolení podle , o územním plánování a stavebním řádu". V něm požádali o prodloužení platnosti vydaného stavebního povolení. Vedlejší účastník na jejich žádost odpověděl přípisem ze dne 10. 12. 2020, ve kterém jim sdělil, že vzhledem k datu zahájení stavby stavební povolení nepozbylo platnosti.

3. Stěžovatelé poté podali podnět nadřízenému správnímu orgánu (Krajský úřad Jihomoravského kraje) k vydání opatření proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatelé rovněž podali proti tvrzené nečinnosti vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 2. 2021 č. j. -29, odmítl, neboť byla podána předtím, než uplynula lhůta podle , , ve znění pozdějších předpisů, k vyřízení podnětu nadřízeným správním orgánem. Kasační stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 6. 8. 2021 č. j. -33. Následnou ústavní stížnost stěžovatelů Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2021

sp. zn.

.

4. Stěžovatelé dále podali dne 21. 4. 2021 novou žalobu, tentokrát na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nevyřízení jejich žádosti o prodloužení termínu k dokončení stavby ze dne 26. 11. 2020. Stěžovatelé se domáhali, aby krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat do tří dnů od doručení rozsudku výzvu k odstranění vad jejich žádosti o prodloužení termínu, nebo aby eventuálně prohlásil odmítnutí jejich žádosti za nezákonné. Krajský soud následně stěžovatelům poskytnul lhůtu k úpravě žaloby tak, aby obsahovala náležitosti žaloby na ochranu proti nečinnosti, neboť po předběžném projednání věci dospěl k závěru, že tuto žalobu na ochranu před nezákonným zásahem nebude možné věcně projednat. Jelikož stěžovatelé svoji žalobu ve stanovené lhůtě nijak neupravili, krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

5. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud postupoval nezákonně, když stěžovatele vyrozuměl o svém náhledu na povahu žalobního žádání a poučil je o možnosti žalobu ve stanovené lhůtě upravit tak, aby byla projednatelná, tj. aby o ní mohl meritorně rozhodnout. Stěžovatelé ostatně žádnou argumentaci vyvracející právní názor krajského soudu neuvedli, a omezili se pouze na důrazné vyslovení nesouhlasu s jeho postupem. Jelikož stěžovatelé výzvě k doplnění a upravení žaloby nevyhověli, nezbylo krajskému soudu, než původní zásahovou žalobu odmítnout. Zamítnutí v úvahu nepřicházelo, neboť jak ostatně krajský soud již vysvětlil, původně podaná žaloba byla podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), nepřípustná, a jako taková musela být odmítnuta.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti, ve které opakovaně podezřívají správní orgány, správní soudy i Ústavní soud, že vytvářejí tzv. LEX STEJSKALOVI, kdy důsledkem je, že stěžovatelům byla zcela odebrána veškerá veřejná subjektivní práva, zejména tvrdí, že došlo k zásahu do jejich ústavně garantovaných práv, zejména práva na soudní ochranu, a to tím, že jejich zásahová žaloba byla zjevně účelově odmítnuta, i když měla být věcně projednána.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 . Jejich ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně jejich práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

11. Ústavní soud shledává, že odůvodnění závěrů správních soudů (sub 4 a 5) o nutnosti odmítnout žalobu stěžovatelů je ústavně souladné. Zejména nutno zdůraznit správný postup krajského soudu, který v usnesení ze dne 5. 5. 2021 č. j. -34 poskytl stěžovatelům měsíční lhůtu k tomu, aby mohli upravit zásahovou žalobu na žalobu nečinnostní, která je v dané situaci vhodným procesním prostředkem k ochraně jejich veřejných subjektivních práv, což též náležitě odůvodnil. Za procesní situace, kdy stěžovatelé na výzvu soudu nijak nereagovali a svou žalobu neupravili, je pak nutným důsledkem to, že jejich zásahová žaloba musela být odmítnuta, když tento postup je zcela souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které "dospěje-li soud k závěru, že se žalobce může domáhat soudní ochrany žalobou nečinnostní ( ), je na místě žalobu na ochranu před nezákonným zásahem odmítnout s ohledem na zásadu subsidiarity zásahové žaloby vyjádřenou v " (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011 č. j. 1 Aps 1/2011-101). Bylo věcí volby stěžovatelů, jaký postup při hájení svého základního práva zvolí, nicméně, neupraví-li žalobní typ podle zákonného poučení krajského soudu, nemohou pak očekávat pro ně příznivý procesní výsledek.

12. Z toho mimo jiné též plyne, že v dané věci nemohlo dojít ani k denegatio iustitiae. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v a 2 y, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod již svojí povahou připouští jistá omezení (srov. též y). Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k porušení podstaty a smyslu tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat též zákonem stanovenou povinnost účastníka soudního řízení správního podat správný žalobní typ. Neupraví-li stěžovatelé přes výzvu správního soudu svou žalobu tak, aby odpovídala požadavkům , je odmítnutí jejich žaloby logickým a ústavně souladným důsledkem jejich nečinnosti.

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu