Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1084/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Jany Dvořákové, zastoupené JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti rozhodnutí státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí ze dne 24. 9. 2021 č. j. MPSV-2021/136537-332/1, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022 č. j. -41 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2023 č. j. -27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle , , a d (dále jen " ") a princip vyjádřený v y a y. K tomu mělo dojít v důsledku libovolného postupu správních orgánů a soudů při rozhodování o jejím služebním hodnocení, resp. o výši jejího osobního příplatku. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí nejsou řádně a logicky odůvodněna, což vede k porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka má za to, že služební hodnocení nebylo v souladu s právem a v jejím případě došlo k diskriminačnímu přístupu ze strany služebního orgánu jako výsledku jeho svévole.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí generálního ředitele Úřadu práce České republiky (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 25. 6. 2021 č. j. UPCR-2021/68596-78099802 (dále jen "prvostupňové správní rozhodnutí"), jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce s účinností od 1. 7. 2021 přiznává osobní příplatek ve výši 3 000 Kč měsíčně, a dále se jí ode dne 1. 7. 2021 určuje měsíční plat v celkové výši 38 670 Kč, který tvoří platový tarif ve výši 31 470 Kč, osobní příplatek ve výši 3 000 Kč a příplatek za vedení ve výši 4 200 Kč.

Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další superrevizní" instituce.

Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě a v ě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že správní soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o státní službě a , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté y.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí především nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že se z rozsudku městského soudu nemohla dozvědět důvody, které soud vedly k závěru, že napadené rozhodnutí nestálo na subjektivních pocitech hodnotitele. Městský soud zcela jasně konstatoval, že opravné služební hodnocení vycházelo ze skutečností, že v době hodnocení stěžovatelka jakožto vedoucí zaměstnankyně, která měla mimo jiné povinnost zajistit plynulý chod oddělení, tyto povinnosti neplnila, neboť osobní i profesní vztahy uvnitř oddělení nebyly ideální, což se projevilo i v jeho fungování. Nejvyšší soud nepovažoval za relevantní ani námitku stěžovatelky, že podkladem přezkoumávaného rozhodnutí bylo opravné služební hodnocení, které bylo možno považovat za diskriminační, neboť bylo výrazem nedůvodných a nekvantifikovatelných subjektivních pocitů hodnotitele. Poukázal na to, že stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní skutečnost ve smyslu diskriminačního znaku, na základě které mělo dojít k její diskriminaci.

Závěry kasačního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, jasné a logické. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky, jíž zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jejími námitkami, opakovaně vznesenými i v kasační stížnosti, a v níž v konečném důsledku spatřuje i porušení svých základních práv.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu